Latinské oči Filipa Kandy: Carlos Fuentes v Praze - Přijel jsem dřív než Bush

Ve svých 79 letech má stisk ruky stále pevný a upřímný jako jeho myšlenky a literární dílo. V Praze nebyl od roku 1968. Tehdy přijel spolu s kolumbijským spisovatelem, později držitelem Nobelovy ceny, Gabrielem Garcíou Márquezem a argentinským spisovatelem Juliem Cortázarem, aby podpoříli Pražské jaro. V uplynulém týdnu přijel do Prahy znovu. Nejznámější žijící mexický spisovatel Carlos Fuentes konečně symbolicky inauguroval knihovnu v Institutu Cervantes, středisko, které už přes
dva roky v Praze napomáhá šířit jazyk, literaturu a kulturu Španělska a španělsky mluvících zemí. Knihovna nese právě Fuentesovo jméno.

Don Quijote, Švejk a podstata literatury

Prahu považuje Carlos Fuentes za jedno z nejkrásnějších měst světa spolu s Paříží, Římem a Benátkami. Z českých spisovatelů uznává Kunderu a Škvoreckého, ale v české literatuře má jednu svoji oblíbenou postavu: Haškova vojáka Švejka. Nejednou v minulosti ho Fuentes jeho významem a charakteristikou přirovnával k největší postavě španělsky psané literatury - de Cervantesově Don Quijotovi de la Macha. Mimochodem, téma, které si Fuentes zvolil pro svoji pražskou přednášku, bylo právě o významu Dona Quijota pro světovou literaturu.

Ze svých děl (těch nejvýznamnějších je kolem padesátky) Fuentes nechce vybírat žádné, které by on sám měl v oblibě nejvíc.
Říká: "Mám ten vrtoch, že si myslím, že všechno, co jsem napsal a vydal, je jedno veliké dílo. Některé knihy jsou možná krásnější než jiné. Ale nemohu upřednostnit jednoho syna mezi třiceti. Některý
třeba může šilhat, jiný kulhat, ale já je miluji všechny – všechny knihy, které jsem napsal, mám rád."

Pochopitelně jsem neodolal a zeptal se spisovatele na úlohu literatury v dnešní době, době vyspělých technologií - televize, internetu či filmu. Podobně jako mnohdy jindy se novinář musí ptát i na věci, na které zná odpověď, ale chce, aby zazněla pro veřejnost z úst odborníka. Carlos Fuentes řekl: "Hodně se hovořilo o smrti románu, když vznikla nová technologická komunikační média. O smrti knihy se také mluvilo, když Gutenberg vynalezl knihtisk, protože knihy byly tehdy monopolem a výhradou klášterů a mnichů. Říkalo se, že literaturu zničí opera, divadlo, film, ve dvacátém století televize. Ale román nadále žije, protože určité věci se dají říci jen ve vyprávění ve fiktivním světě románů. Ale je pravda, že ohromné množství lidí dnes nečte, ale dívá se na televizi a získává veškerou výchovu skrze tu zmrzlou, zatuhlou obrazovku. Já můžu psát pouze na papír, protože je to pro mne vřelé. Ale většina lidí je zamilovaná do té zamrzlé obrazovky – pro literaturu je to velká výzva, hozená rukavice v 21. století."

„A co je pro vás podstatou literatury? Co nejkrásnějšího můžete literaturou říci?“, ptal jsem se dál. „Především je to tvrzení proti absolutním tvrzením ideologií a dogmatům. Je to konverzace s námi samotnými, takže umožňuje pochybovat o věcech. A to je gestem svobody."

Kritik unilateralismu

„Ve své literatuře často zmiňujete mexickou revoluci a pak období, která po ní následovala (40.- 50. léta 20. století). Co vám dnes v době terorismu a moderních technologií připadá nejodlišnější od doby před čtyřiceti lety? Představoval jste si to takto?“, zeptal jsem se.

„Člověk si vždy může představovat to nejhorší. Vždy může nastat to nejhorší. Co se všechno může stát, nevíme, ale vždy je tu možnost vyřešit to pomocí diplomacie tím, že se budeme držet principu práva. Musíme se vyhnout jednostrannosti, hrubé síle, která vládne nad dohodami. Musíme se vyhnout tomu, aby pouze jedna země, jedna velmoc, prosazovala svoji vůli nade všemi ostatními. To je příklad Bushovy vlády ve Spojených státech. Já si ale myslím, že je to něco přechodného. Doufám, že se vrátíme do multilaterálního světa, kde svoji vůli a zájmy začnou uplatňovat další země, jako Čína, Rusko, Indie, Evropa a další.“

Carlos Fuentes je známý kritik politiky Spojených států. Země Latinské Ameriky mají s jejich intervencemi a nešetrnými zásahy četné zkušenosti. Ve svých esejích nejednou ostře kritizoval přímo George Bushe. Na jeho vztah ke Spojeným státům jsem se ho určitě chtěl ptát a jak je vidět, spisovatel sám dokonce moji otázku předběhl.

"Jako mladý kluk jsem vyrůstal ve Washingtonu,” vzpomínal Fuentes. „Bylo to za Franklina D. Roosevelta. Ten dovedl na nejvyšší míru americkou demokracii a způsob, jak řešit politické a sociální problémy jednáním a politickými opatřeními, nikoliv tak, jak to proběhlo v Evropě, kde se to dělo prostřednictvím fašismu, nacismu a frankismu. Takže jeho doba pro mne představuje skutečnou americkou demokracii, a když vidím, že se nějaká americká vláda vzdaluje od tohoto modelu, tak ji kritizuji."

V den, kdy na svoji dlouho očekávanou návštěvu přijížděl do Prahy George Bush, jsem nemohl vynechat následující otázku: „Co cítíte dnes, kdy strávíte stejnou noc ve stejném městě jako George Bush?“ „Já přijel dřív,” odpověděl stručně a bez zaváhání.

Lula se nehodlá míchat mezi Cháveze a Bushe

A když je řeč o exkluzivních rozhovorech slavných postav, mimořádně mě tento týden zaujal ten, který novinář BBC Stephen Sackur natočil s brazilským prezidentem Luisem Inaciem da Silvou, na celém světě zvaným Lulou. V jedné pasáži se Brit zajímal o to, zda rozšíření oblastí, kde se v
Brazílii pěstuje cukrová třtina pro výrobu etanolu, není hrozbou pro amazonské deštné pralesy. Lula v odpovědi vysvětlil, že amazonská půda není vhodná k pěstování cukrové třtiny, a že snahy vinit méně rozvinuté země ze znečištování naší planety nejsou na místě. "Vezměte si třeba období před šesti tisíci lety a dnes,” řekl Lula. „Za tu dobu se plocha amazonského pralesa snížila z původních 100 na dnešních 68%. A v Evropě? Ze 100% tehdy zalesněných oblastí jich dnes je zalesněných 1 %!”.

Ještě zajímavější pasáží rozhovoru ale pro mě byla ta věnovaná vlivu venezuelského prezidenta Huga Cháveze v Latinské Americe. Měl jsem dojem, že se můj britský kolega (věrný své profesi novináře) snaží dotlačit Lulu do konfliktu s Chávezem, ale Lula vždy odpovídal s ledovým klidem a velmi věcně. "Chávez je spojencem Brazílie a Brazílie má společné projekty s Venezuelou,” řekl Lula a pokračoval: „To, že má přitom Chávez spory se Spojenými státy? Dobrá. Má k tomu své důvody. A Spojené státy zase mají důvody k tomu mít spory s Venezuelou. Ale Brazílie nemá žádný důvod k tomu, aby vstupovala do sporů ani se Spojenými státy, ani s Venezuelou.”

Reportér BBC argumentoval tím, že Chávezův vliv je pro ostatní země Latinské Ameriky, včetně Brazílie, nebezpečný. Vždyť přece Chávez vyváží svoji revoluci socialismu 21. století do zahraničí, ovlivňuje své levicové spojence, aby ho následovali ve znárodňování průmyslu. A třeba v Bolívii to pak podle něj postihuje brazilské zájmy a brazilské investory. I tady Lula odpověděl klidně a věcně: "Není to pravda, že by Chávez vyvíjel tlak na Moralese (prezidenta Bolívie), aby znárodňoval. Ještě předtím, než se Morales stal prezidentem, 92% Bolívijců si přálo znárodnění plynového průmyslu, o kterém pak rozhodli v plebiscitu. Ano, je pravda, že my na té situaci tratíme, ale respektujeme to jako suverénní rozhodnutí bolivijského lidu. Brazílie má nejsilnější hospodářství na celém kontinentu. Má proto morální povinnost pomáhat slabším sousedům."

Sackur zkusil ještě jednou postavit Cháveze proti Lulovi, když se ho zeptal, co říká tomu, že teď jsou v Latinské Americe dva modely - Chávezův a Lulův, které navzájem bojují o sféry vlivu. I to Lula odmítl: "Latinskoamerickým snem je, aby všechny země hospodářsky rostly, nejlepším způsobem rozdělovaly svá bohatství a zlepšovaly tak životní podmínky svých obyvatel. Na tom se shodneme všichni - jak můj argentinský protějšek Nestor Kirchner, Chávez i já. Každý jdeme cestou, která je pro každého nejvhodnější. Žádné spory v tom nemáme.” A co by si navíc přáli všichni dohromady? Aby Latinská Amerika měla svého stálého zástupce v Radě bezpečnosti OSN. Tento požadavek je podle Luly stále naléhavější a pro rovnováhu sil a zájmů v současném světě stále potřebnější.

Carlos Fuentes
Carlos Fuentes