Karlovy Vary pohledem novinářky, která nechodí na večírky

Na karlovarský filmový festival jsem přijela poprvé v roce 2001. Vyjeli jsme tehdy z domova ve 4 hodiny ráno, po příjezdu jsme se postavili do fronty na lístky a kroutili hlavami nad tím, že všechny filmy na ten den jsou vyprodané ("Zavolejte mi Barťáka!" rozčiloval se tehdy můj spolužák Tomáš). Prošli jsme si město a večer koupili uvolněné lístky na francouzský film Chvění motýlích křídel. Dodnes máme v paměti hravý snímek s již tehdy okouzlující budoucí "Amélií" Audrey Tautou. Další rok jsme opět nedůvěřivě pobyli pouze jeden den, poté jsme postavili stan na stadionu a naše pobyty se postupně prodlužovaly až na celou délku festivalu.

Ačkoliv jsme se s pokojem se zámkem, postelí a mojí novinářskou akreditací přesunuli z kategorie „batůžkářů“ do nějaké jiné, naše výjezdy mají stále stejný cíl - vidět (a pokud možno i strávit) co nejvíce filmů. Hvězdy ani večírky nás nezajímají, zato besedy s tvůrci při projekcích uvítáme. Z doprovodného programu vybíráme velmi pečlivě, po poslední projekci vyčerpaně padáme do postele. „Že vás to baví,“ říkají po příjezdu naši blízcí. Baví, pokud narazíme na dobré filmy. Jinak si musíme hledat zábavu jinde.

Letos nás zatím filmy bavily tak zpola. „Tohle pustit u nás v kině, nikdo na to nepřijde,“ říkala včera při projekci - zaplněné tradičně do posledního místa - jedna z divaček a já jsem s ní v duchu musela souhlasit. Mezi zdejšími stovkami filmů jsou jak ty vynikající, tak i vyloženě špatné, nekvalitně zpracované s plytkými tématy. A zbytek vyplňuje šedá zóna filmů, které neurazí, ale v množství 3 - 5 za den brzy upadnou v zapomnění. Žádné zážitky jako v minulých letech například u filmů Taxidermia, Requiem nebo Palindromy se zatím nekonaly, mezi 15 filmy, které jsme dosud zhlédli, je ale několik těch, které by si zasloužily cestu do distribuce nebo alespoň na další tuzemské festivaly.

Jedním z těchto filmů je nepochybně snímek Moskva, Belgie, celovečerní debut belgického režiséra Christopha van Ropaeye. Civilně natočený nízkorozpočtový snímek pojednávající o netradičním milostném vztahu s vynikajícími dialogy si získal přízeň již na letošním MFF v Cannes v rámci Týdne kritiky a nefestivaloví diváci jej budou moci zhlédnout v rámci pražských ozvěn MFF KV.

Za pozornost stojí i snímek dalšího belgického režiséra Manuela Pouttea, soutěžní Vzdálená chvění. Ve filmu odehrávajícím se v Senegalu se protínají osudy místních obyvatel a Evropanů, divák je od začátku udržován v napětí a postupně se sžívá s tajemnými rituály hrajícími ve filmu velkou roli. Z tradičně bohatě zastoupené severské kinematografie zaujme i norský snímek Muž, který miloval Yngveho, mísící v sobě prvky teenagerovské komedie a psychologického severského dramatu s hudbou 80. let. Naproti tomu soutěžní dánský snímek Ukrutně šťastni, usilující o navození temné atmosféry tak, jak se to podařilo loňskému vítěznému snímku Severní blata, nabízí jen laciné parodování detektivek a duchařských filmů se stále se opakujícími scénami, průhlednou zápletkou a iritující zvukovou složkou.

Další z celovečerních debutů, soutěžní španělský snímek Záminky, velmi střídmou formou rozehrává poutavý příběh dvou žen, které se navzájem ovlivňují, aniž by o tom věděly. Velkým zážitkem bylo i setkání s režisérkou Silvií Muntovou, která ve filmu zároveň ztvárnila hlavní roli divadelní režisérky, vzdalující se svému muži. Muntová potrvrdila, že téma filmu, který se zabývá láskou v jejích různých nedokonalých podobách, je pro ni velmi osobní.

Festival tradičně nepromítá jen novinky, v několika retrospektivních sekcích se vrací k dílům renomovaných tvůrců. Jednou z nich je Pocta Nicolasi Roegovi, uvádějící pět snímků známého britského kontroverzního tvůrce. S největším zájmem z nich se zde - podle mě právem - setkává snímek z roku 1995 Dvě smrti, odehrávájící se v honosné vile v rumunské Bukurešti těsně po pádu Ceauşescova režimu a rozehrávající v retrospektivách téma podobné tomu u známějšího Hořkého měsíce režiséra Romana Polanského.

PS: Ve chvílích, kdy už divák nemá chuť na další psychologické, experimentální nebo třeba válečné snímky, může sundat z krku akreditaci a vydat se z centra po jedné z mnoha cest směrem do lesů a podívat se z některé z množství rozhleden na město ze zcela jiné perspektivy. Možná bude překvapen, nakolik je festivalové šílenství obyvatelům zdejších lesů ukradené.

43. MFF Karlovy Vary
43. MFF Karlovy Vary
Více fotek
  • 43. MFF Karlovy Vary autor: Linda Fryčová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/303/30254.jpg
  • Moskva, Belgie zdroj: MFF Karlovy Vary http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/308/30714.jpg
  • Silvia Muntová autor: Linda Fryčová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/304/30328.jpg
  • Obyvatelka karlovarských lesů autor: Linda Fryčová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/308/30711.jpg