Vracím se ještě k mému blogu "Rusko si spletlo dobu" z 12. 8. 2008. Ozvala se na něj slušná řádka reakcí, bohužel většinou negativních, případně neslušných. Ze zhruba pětadvacítky diskutujících se mnou víceméně souhlasili jen čtyři, jedenáct jich bylo ostře proti. Pominu osobní invektivy, musím se však zamyslet nad některými věcnými výhradami. Je mi např. vyčítána neobjektivnost a to z toho důvodu, že vinu za válku v Gruzii přičítám především Rusku. Někteří diskutující se proto ze mne pokusili udělat jakéhosi exota bez znalosti situace a faktů.
Rusko v roli mírotvorce?
Jak ale ukázala převažující vystoupení našich i zahraničních politiků a komentátorů (samozřejmě s výjimkou ruských), nebylo na mém názoru nic exkluzivního. Naopak, vyjádření veřejně činných osob byla podobná, ne-li shodná s mými závěry. Namátkou jmenuji premiéra Topolánka, bývalého velvyslance v Moskvě Dobrovského, vicepremiéra pro evropské záležitosti Vondru, předsedu Senátu Sobotku, novináře Urbana, Procházkovou a Palatu, politologa Tomského, americké, polské a pobaltské státní představitele, stejně jako představitele britské či švédské. Jistě existují i výjimky, jako je prezident Klaus, jeho slovenský kolega Fico či německý ministr zahraničí Steinmeier, ti jsou ovšem na západ od ruských hranic v naprosté menšině. A je jen logické, že nejostřejší vidění neoimperiální hrozby bývalého hegemona mají ti, kdo pod ním čtyři desetiletí živořili.
Také já jsem ve svém názoru, ne o bezprostředních, ale letitých příčinách konfliktu, vycházel jak z veřejně dostupných informací z otevřených zdrojů, tak z vlastní zkušenosti člověka, který byl svědkem (takřka i obětí) sovětské agrese v Československu v roce 1968. Rád bych se proto alespoň akademicky zeptal, jak staří jsou lidé, kteří hájí přepadení a okupaci cizího státu a nejsou-li náhodou zatíženi nenávistí k USA. Svědčila by o tom např. poněkud šílená věta jednoho z diskutérů: „Administrativa USA se taky nerozpakovala odstřelit WTC s pár tisíci lidmi k dosažení záminky ´boje proti terorismu´“.
Nicméně tvrdím, že případná identifikace anonymních diskutujících není zdaleka tak důležitá, jako existující i vznikající nová fakta. K těm patří, že ani po přijetí mírového plánu EU, který obě strany zavázal ke stažení vojsk na původní pozice, Rusko své vojáky nestáhlo. Gruzínci se stáhli, ale ruská armáda dále okupuje okolí gruzínského města Gori, vojáci vyrabovali opuštěné byty, což ruský ministr zahraničí Lavrov „vysvětlil“ tím, že to bylo způsobeno „nepravidelnými milicemi“. Promoskevští ozbrojenci ve středu přepadli a oloupili čtyři české novináře a ve čtvrtek ruský voják přepadl čtyři novináře z Izraele a ukradl jim auto s jejich věcmi. Rusko popřelo přítomnost svých vojsk v gruzínském přístavu Poti, zatímco ruské tanky zablokovaly vjezd do tohoto města. K jedné dříve potopené gruzínské lodi Rusové přidali šest dalších. Zástupce náčelníka generálního štábu Nogovicyn nejprve tvrdil, že k ničemu takovému nedošlo, ale pak prohlásil, že Rusové mají právo pohybovat se v Poti a plnit tam „zpravodajské úkoly“, jelikož jsou „mírotvorci“. Apeloval bych proto na své kritiky, aby podobně jako já přebírali informace z otevřených zdrojů, např. Reuters, a nevěřili výhradně ruským informátorům.
Někteří diskutující na internetu zdůrazňovali utrpení a oběti postižených civilistů, kupodivu jen z pohledu protigruzínské strany. Podle zjištění organizace Human Rights Watch se však ukázalo, že počet 2000 obětí v Jižní Osetii udávaný ruskou stranou byl z propagandistických důvodů vysoce nadsazen a je násobkem skutečného počtu. Mnohaleté zkušenosti s kremelskou věrolomností jsou tristní, počínaje tajnou dohodou Stalina s hitlerovským Německem o dělení Polska, přes zapírané hromadné vraždění v Katyni a krveprolití v Maďarsku, až k okupaci naší země a zmasakrování Čečenska.