Jména, která vstoupila do naší historie

Dvě jména zaujímala minulý týden značný prostor v naší publicistice: Baťa a Beneš. První zemřel ve věku 94 let, zatímco u druhého jsme vzpomínali šedesátého výročí jeho skonu, kdy dožil věku o plných třicet let nižšího než teď Tomáš Baťa junior. Jak víme, byly a jsou jisté problémy ve vztazích rodiny Baťů k Edvardu Benešovi a k dekretům známým ve spojení s jeho jménem. To však pro dnešek ponechme stranou.

Samozřejmě, že při takových příležitostech se vzpomíná převážně osobních zásluh dotyčných osobností. Tentokrát se však také objevilo něco navíc, co se spíše zabývalo věcmi, pro něž ta jména jsou spíše symbolem - tedy takzvaným batismem a československou zahraniční politikou mezi válkami, řízenou po celých těch dvacet let jediným člověkem, Benešem.

Redaktor přílohy Orientace v Lidových novinách Petr Zídek (věren zásadě, že historik nesmí vkládat do svých prací jen nějaké svoje osobní sympatie či antipatie) popisuje na jedné straně obrovský podnikatelský úspěch Baťů, jaký nemá v naší zemi obdoby, ale nezakrývá ani svůj kritický pohled na způsob, jímž zlínští a později i brazilští, respektive kanadští šéfové těchto úspěchů dosahovali. Přirovnává dokonce celé baťovské podnikání k jakési sektě, v jejímž čele stojí charismatická osobnost, která vydává příkazy a s podřízenými příliš nediskutuje, a to třeba ani se svým osobním pilotem o počasí nevhodném k letu, což pak v roce 1932 stálo prvního šéfa život.

Z Ameriky převzatý princip pásové výroby, jehož úmorný vliv na dělníky byl už ve třicátých letech předveden v Chaplinově filmu Moderní doba, nabízel do jisté míry ve volném čase splnění takzvaného amerického snu, ovšem za cenu určitého zploštění dnešní představy životního stylu. Ekonomická racionalita ztratila zábrany a pro svou tísnivou podstatu je dnes spíše hrozbou než nadějí na zlepšení života těch nejnuznějších. A představa šéfa v pohyblivé výtahové kanceláři připomíná dnes spíše George Orwella.

I u druhého vzpomínaného fenoménu první republiky dr. Edvarda Beneše nutno vidět dvojí stránku jeho osobnosti. Opět na jedné straně obrovská práce, kterou v zahraničních stycích naší země vykonal. O tom bylo u nás hodně řečeno a dokonce i uzákoněno. Nejčastěji se o Benešově osobnosti mluvilo ve vztahu k důležitým osmičkám minulého století - 1918, 1938, 1948. Zde se autoři zpravidla soustřeďují na posuzování osobních vlastností tohoto rozporuplného muže, vždycky se však připomíná, že ta rozporuplnost byla jen umocněna událostmi, jimiž procházel jako jeden z nejvýznamnějších politických činitelů našeho národa a státu. Chtělo by se dodat, že také jeden z nejvýznamnějších politických činitelů své doby, ale to se bohužel říci nedá. Beneše obyčejně glorifikují ti čeští historici, kteří plně akceptují jeho plný příklon k Francii, kterou miloval a s níž svázal i politické osudy své země. Zklamáním z lásky k Francii vysvětluji i jeho pozdější opření o Stalinovo Rusko.

Z obce Benešových životopisců se vydělují jeho kritici, kteří převážně žijí nebo dlouho žili v zahraničí, například Milan Hauner, Igor Lukeš či především nejobjektivnější Benešův životopisec Zbyněk Zeman. Je příznačné, že právě ten posledně jmenovaný nebyl pozván - ač žije v Praze - do televizního cyklu Historie.cs, jehož relace byla minulý čtvrtek věnována právě Benešovu výročí. Byl tam však zmíněný Igor Lukeš z Bostonské univerzity, který poukázal na zřetelnou předzvěst Mnichova a dalších našich katastrof ve 20. století, kterou už roku 1925 představovala konference evropských velmocí v Locarnu, stanovující závazně západní, ale nikoliv východní hranice poraženého Německa.

Představitel už tenkrát a ještě bez Hitlera sílícího Německa Gustav Stressemann si zapsal do svého deníku, že pánové ministři zahraničí Československa a Polska Beneš a Skrzyňski museli sedět ve vedlejší místnosti, dokud je oni - vítězové i poražení ze světové války - po ukončení svého jednání nepustili dovnitř. Zbyněk Zeman shodně s Igorem Lukešem dochází k názoru, že mezi tímto Stressemannovým uspokojením a tragickými událostmi roku 1938 a 1939 existuje zřetelná spojitost a Zbyněk Zeman k tomu dodává: „Beneš, vydávající Locarno s křečovitým optimismem za své vítězství, jako by tento osudový vývoj nepostřehl. Dlouho pak poutal jeho síly úporný zápas o úřad prezidenta. Tyto jeho starosti a nepatřičný optimismus neslyšící varovné hlasy o francouzské neschopnosti pomoci nám v případě německého útoku mu zabránily, aby se připravil na otřesy, které teprve měly přijít.“

Má-li nám být historie učitelkou života, pak bychom měli do detailů sledovat, jakých chyb se postavy naší historie dopouštěly, a pak teprve zkoumat, jak se na těch chybách podílely i jejich osobní vlastnosti. Při pohledu na naši politickou scénu právě v roce osmičkových výročí z takového nedostatku dějinného poučení musí jímat hrůza každého, kdo ledacos z těch dávných událostí na vlastní kůži prožil, kdy se marně ohlížel po nějakém evropském svazku, o nějž bychom se mohli opřít. Dnes taková možnost existuje, ale její význam, bohužel, někteří naši představitelé nedovedou dohlédnout.

Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6

Baťa
Baťa
Více fotek
  • Baťa autor: ČT24, zdroj: Internet http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/256/25582.jpg
  • Edvard Beneš zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/98/9705.jpg
  • Evropská unie autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/307/30613.jpg