Když je vstřícnost považována za porážku

V novinovém článku o důsledcích vraždy na libanonském ministru průmyslu Pierra Džamáíla jsem se dočetl krom jiného zajímavou informaci: důvodem zvýšeného sebevědomí Hizballáhu je přesvědčení o tom, že se stal vítězem letní války s Izraelem. Pokud nemáme krátkou paměť, měli bychom se rozvzpomenout, jak to tehdy bylo. Izrael zastavilo především mezinárodní společenství. Odsoudilo jej k míru. Nehovořme nyní přímo o appeasementu, ale kdybychom byli hodně přísní, ozvěna tohoto slova by se v souvislosti s izraelsko-hizballažským konfliktem dozajista zazněla. Izrael více méně ustoupil tlaku a přijal kompromis.

Nyní se Izraelci dozvídají, že vlastně prohráli. A Hizballáh se cítí být vítězem a svalnatí mu sebevědomí. Co v takovém případě následuje, známe z mnoha jiných historických příkladů. Až ucítí buď sám Hizballáh, nebo jiná jemu příbuzná organizace potřebu dokázat, že to s „bojem proti sionismu” a se zahnáním Izraelců do moře myslí vážně, vrhne se znovu do boje silnější o hřejivý pocit z tohoto “vítězství”.

Znovu platí, že rozumný ustupuje tak dlouho, až spadne do nastražené jámy. Na okraji té pasti se pak objeví tvář Hizballáhu (nebo něčeho podobného), plna vítězného a posměšného šklebu. A ti, kdož „rozumnému” tak horlivě doporučovali, až vnucovali ústupnost, začnou lomit rukama a křičet: “Jejda, jejda, co se to přihodilo?! Tohle se nemělo stát! Kdopak to asi zavinil?!”

Bohužel, vskutku žijeme ve válce. A je to -- dvojnásob bohužel -- válka s protivníkem, který příliš nedbá toho, když učiníme vstřícné gesto. Považuje je za slabost. Nabídnutý kompromis pak za naši porážku. Vyhlásí se vítězem a začne se vychloubat, že příště už s těmi slabochy definitivně zatočí. Upřímně řečeno, možná se mu to nakonec podaří. Až zpřeláme železnou rukavicí ruce nabídnuté ke smíru, prostě a jednoduše nám usekne hlavu.