V roce 1976 vyšla reprezentativní Zlatá kniha hokeje. Autorsky se na ní podílel Karel Gut. Mnoho věcí, které by byly bezesporu zajímavé a poučné, v ní chybělo. Řada informací byla upravena, aby vyhovovala normalizačním úřadům. Člověk to přijímal s pochopením, protože věděl, v čem žije. Nejen komentáře naučili jsme se tehdy číst mezi řádky a dávat jim správný a pravdivý význam. Většinou bylo třeba této metody i u holých zpráv. Zveřejněné informace neskýtaly záruku na pravdu, ani když byly o jízdním řádu. Proto jsem si v oné knize o historii hokeje listoval, říkal si: Tohle Gut nemohl, tohle taky ne… doplňoval jsem si a uváděl na pravou míru. Podle toho, co jsem sám věděl, či co mi vyprávěli starší, kteří se vyznali a jimž jsem věřil.
Jaroslav Holík na trestné lavici
Před pár dny byl Karel Gut opět spoluautorem. Tentokrát složení hokejistů, kteří vstoupili do Síně slávy. Nezávidím mu, byla to asi těžká věc, vybírat a přemýšlet, proč toho a ne tamtoho a zda byl pro náš hokej významnější Petr či Pavel. Takový výběr je vždy subjektivní, připouštím. Je ovšem také právo každého myslet si o něm, co chce. Taky subjektivně. A pro mne je sestava, která si zasedla do pomyslné síně slavných, nedůvěryhodná. Ne kvůli těm, kdož v ní jsou, ale kvůli jednomu, který v ní není.
Jmenuje se Jaroslav Holík.
Není nutné vypočítávat všechny jeho tituly světové, evropské i československé. Jeho dramatická účast na dramatické hokejové protiokupační demonstraci v roce 1969 je také známá, včetně onoho pověstného přelepení hvězdičky na reprezentačním dresu. Už kvůli tomuto výčtu by si místo v hokejové síni slávy zasloužil.
Jenomže Holík byl nejen vynikající hokejista a - byť se za to slovo nejspíš většina lidí této země už stydí - vlastenec. On byl také válečník, který dokázal na ledě padnout. Pro něho nebylo prohraných zápasů, i když už ostatní rezignovali. A také nedělil mače na důležité a pouťáky. On hrál vždycky. Jarda Holík byl showman, na něhož se chodilo už jenom proto, že kde byl on, něco se dělo. Jeho střety s Rusem Ragulinem na světové scéně a bitky se sparťanem Šímou (zvaným Bůh či Krev) v naší lize uměly, věru, rozehřát i sněhuláka.
A když už jsme mluvili o jeho statečném vystoupení po ruské okupaci, on byl jeden z mála, který dokázal otevřeně říci, že se později také přiohnul jako my všichni. Když člověk vidí kde koho elegantně bruslit ve svých mnohem větších faulech a klopýtnutích, jenom smekne klobouk.
Taky Jaroslava Holíka baví hokej dodnes a dokáže ho velmi pádně komentovat. Někteří říkají, že právě pro jeho přímou řeč o hokejových šlendriánech se nehodil hokejovému papalášstvu do té síně. Není snad nikoho, s kým by nešel do střetu, jemuž by uhnul. Jako na ledě. To dozajista nesedí ani Karlu Gutovi, vždy opatrnému… řekněme diplomaticky: diplomatovi (při vší úctě k jeho hernímu umění). Jako v té Zlaté knize hokeje: buď nemohl, nebo nechtěl. Tedy Jarda Holík neprošel.
Ovšem sršatec Holík nevyhovuje pouze panstvu. Lid hokejový (a ve vyhraněných chvílích i ten nehokejový) ho měl rád vždycky. I ta jeho část, která třeba fandila zrovna Šímovi. Je otázka, zda to Holíka nějak potěší, ale pro mne je v hokejové Síni slávy už dlouho. Není okázalá a nechodí do ní vrcholní politici. Nesu ji v sobě. A myslím, že byť Jaroslava Holíka nepotřebují páni, má ho v duši víc takových kmánů jako jsem já. S Karlem Gutem na návštěvu do těch míst svých životních jistot a hezkých vzpomínek doopravdy nechodím. Ta má člověk vyhrazena jenom pro někoho.
- Hokejisté ocenění prezidentem ČR autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/509/50827.jpg
- Jaroslav Holík autor: ČT24, zdroj: hfboards http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/515/51472.jpg
- Karel Gut autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/505/50430.jpg