Svět podle Zdeňka Velíška (129)

Po prosincovém summitu 2008 vládne v Evropské unii podobná nálada jako po závěrečném summitu portugalského předsednictví na konci roku 2007. Tehdy byli všichni přesvědčeni, že podpisem Lisabonské smlouvy, který se odehrál právě tam, skončilo dvouleté období bezradnosti, do níž Unii uvrhlo odmítnutí dlouho připravované evropské ústavy ve dvou referendech, ve Francii a v Nizozemsku. Stačilo ale pouhých šest měsíců a pocit úlevy a nové sebedůvěry po podpisu Lisabonské smlouvy se proměnil v nové zklamání, když v dalším referendu odmítli i tento dokument Irové a dodnes ho neratifikovalo ani Česko.

Sarkozyho euforie, Topolánkovo uspokojení        

Teď ale už zase rozčarování ustoupilo radosti z „úspěchů“. Po posledním summitu jakoby se v Unii od základů změnila atmosféra. Aspoň v prvních chvílích bylo zjevné, že „úspěchy“ rozptýlily to napětí, které před summitem panovalo v Bruselu i v národních metropolích, zejména v té české, na kterou se měla snést kritika za dodnes neratifikovanou Lisabonskou smlouvu. Teď naopak jakoby se v Bruselu prosadil pocit, že české předsednictví bude pohodové.

I slovo vítězství zaznělo. A to jak v souvislosti se stanovisky prosazovanými českou delegací, tak, na druhé straně, v souvislosti s úspěchem francouzského předsednictví v prosazování cílů Unie. Nicolas Sarkozy byl upřímně pyšný na to, že prosadil „oživovací plán“ na obranu před ekonomickou krizí, a že se dosáhlo i dohody o energeticko-klimatickém balíčku. A viditelně se radoval i z naděje, že Praha nakonec přijme Lisabonskou smlouvu, kterou v něm vzbudila přesvědčivá česká delegace. Sarkozy v závěru summitu tak zářil, že až budil dojem, že si nad svou hlavu sám vsugeroval aureolu. Jeho předsednictví vytáhlo Unii z marasmu! Právě tak to viděl. A mimochodem nebyl sám.

V Česku se výsledek summitu hodnotil jako obvykle opět jen z hlediska úzce národního:  Stručně řečeno asi takto: „V EU zaznamenaly naše pozice tentokrát úspěch. Centrum“ ustoupilo před neústupnými národními delegacemi." Je škoda, že stále ještě neumíme vidět evropskou realitu a jednotlivé peripetie jejího vývoje z hlediska budoucnosti Evropy jako celku. O summitu se přece dá říci, že to byl podstatný krok všech, centra i národních delegací, k uvolnění křeče, ve které je EU už od francouzského a nizozemského referenda o Evropské ústavě. Evropa zvítězila sama nad sebou, dokázala najít shodu ve značně složitých otázkách. A to mění politickou atmosféru v Unii. Doufejme, že ne na pár měsíců jako minule.

I u nás je najednou jaksi „dýchatelněji“.

Atmosféru rozjasnily náznaky zodpovědnosti za Evropu, které lze najednou vytušit u mužů, jimž v nejbližší době připadne úděl zosobňovat české předsednictví v Unii. Každý, kdo průběžně sledoval to, co ze svého dosavadního dialogu s Unií dříve sdělovali veřejnosti, musel být přesvědčen, že stále ještě žijí dobu probojovávání pozic České republiky vůči Evropské unii, hájení českých zájmů uvnitř Unie, a často přímo proti Bruselu. Jinými slovy, že pro Prahu, rozuměj pro českou vládu a hlavně pro sílu, která v ní převažuje, tedy pro ODS, ještě nenastala doba ztotožnění s Evropskou unií, doba pochopení, že hájit zájmy evropského celku vůči rizikům globálního světa je součástí hájení vlastních zájmů, že je to vlastně předpoklad k obhájení českých zájmů v dnešním globálním světě. Už jsem to tu jednou napsal, teď to ale opakuji pro kontrast. Pro kontrast s dojmem, který v těchto dnech musí člověk mít z chování premiéra Topolánka a vicepremiéra Vondry. Jakoby někde cestou na summit odložili tu obvyklou nechuť k identifikaci s Unií a cestou ze summitu jakoby zapomněli na někdejší potřebu dokazovat, že Evropská unie je organizace, kde ti velcí vždycky převálcují ty malé.  Tentokrát to ostatně v Bruselu dopadlo naopak. A přesto, nebo možná právě proto, vyšla Evropa ze závěrečného summitu francouzského předsednictví posílena. Nebo aspoň uklidněna.

Do této utěšené atmosféry zapadá i dojem, že budoucí aktéři českého předsednictví se vpravují bez viditelných potíží do role představitelů evropského celku. A že v zájmu evropského celku hodlají zajistit, aby ratifikace Lisabonské smlouvy neztroskotala na českém euroskepticismu, kterému se ani oni sami do nedávných dnů nebránili. Že teď už jsou „na druhé straně“, tedy mezi těmi, kdo chtějí, aby Lisabon vstoupil v platnost, o tom, zdá se, přesvědčili v Bruselu i Nicolase Sarkozyho. Ale důkaz o tom, že opravdu hodlají ratifikaci Lisabonu rychle prosadit, že jim opravdu jde o tuto smlouvu, ten podají podle mne nejpřesvědčivěji tím, že se postaví proti připravovanému svázání její ratifikace se schválením smluv o radaru. Dopustit, aby se Lisabonská smlouva stala v českém parlamentu pouhým nástrojem k vynucení ratifikace zcela jiné, většinou občanů odmítané smlouvy, to by určitě nepřispělo ke slávě českého předsednictví v Evropské unii. Ani v historii České republiky by to nebyla slavná kapitola.

Summit EU v Bruselu
Summit EU v Bruselu
Více fotek
  • Summit EU v Bruselu autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/575/57479.jpg
  • Brífink české delegace na summitu EU autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/575/57449.jpg
  • Lisabonská smlouva autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/567/56606.jpg