"Cítím, že Francie si hraje na větší velmoc, než jakou ve skutečnosti je. Chtěli by mít pocty větší než Čínská lidová republika a Spojené státy dohromady." Bývalý český prezident Václav Havel tím do dvou stručných vět shrnul komplex, který Paříž trápí minimálně od roku 1954. Toho roku totiž Vietnamci v první vlně válek o Indočínu na hlavu porazili francouzskou armádu v bitvě u Dien Bien Phu. Konflikt na druhé straně zeměkoule tehdy zemi, která mohla být ještě stále považována za mocnost, definitivně připravil o politický vliv a dovršil tak proces započatý druhou světovou válkou a německou okupací země.
Francouzská cesta za funkcí světového diplomata
Francii se v nadcházejících letech rozpadlo její koloniální panství a pověstným stéblem zůstalo na řadu let jen křeslo stálého člena v Radě bezpečnosti. Nyní se ale zdá, že Francie našla způsob, jak o sobě dát vědět a dění světa ovlivňovat trochu více po svém než jen hlasováním v demokratickém tandemu Londýn-Paříž-Washington v newyorské budově OSN.
Vyjednavač z paláce na Champs Elysées
Paříž si zřejmě uvědomuje, že není v jejích silách získat zpět takovou politickou sílu, jakou ve svých rukách drží právě USA nebo Ruská federace. Namísto toho volí prostřednictvím neukojených ambicí svého prezidenta cestu jinou. Pokud jsou Spojené státy americké tzv. četníkem světa, rozhodl se francouzský prezident Nicolas Sarkozy, že bude Evropě a v tom lepším případě celé východní polokouli diplomatem. Ostatně, o francouzštině se traduje, že je právě jazykem diplomatů.
Když Václav Havel v roce 1997 pronesl na hradní poradě výše zmíněná slova, připravovala se Praha na návštěvu Jacquese Chiraca. Kdysi starosta Paříže, dříve též „gaullista“, si přitom dnes při srovnání s činností svého nástupce vysloužil nevalné přídomky jako mdlý či nevýrazný. Lze sice namítnout, že totéž potkalo i Chiracova předchůdce Mitteranda - v Sarkozyho případě jde však o nebývalou zahraničně-politickou aktivitu, kterou Francie za jeho vlády vyvíjí.
Jmenujme jen několik příkladů: vysvobození bulharských sester z Libye, propuštění španělských zajatců z Čadu, moskevské jednání o krizi v Gruzii, angažování se v lednovém blízkovýchodním konfliktu či nynější případ, kdy Francie nabízí Chorvatsku a Slovinsku pomoc při řešení hraničních neshod. Část ze zmíněných diplomatických výstupů sice spadá do období, kdy domácí z Elysejského paláce předsedal Evropské unii a aktivita se od něj vyžadovala; neklesající angažovanost francouzského prezidenta i po složení předsednické úlohy však nasvědčuje tomu, že ani nyní se své (samozvané) diplomatické funkce nechce vzdát.
Jak vykročit ze stínu?
Pomineme-li průběh či výsledky zmíněných diplomatických zásahů, je Sarkozyho, potažmo francouzská iniciativa jevem velice důležitým - a to nejen pro zemi galského kohouta, ale i pro celosvětové dění.
Za prvé: Zdá se, že si Francie našla (na rozdíl od Británie upadlé do amerického stínu) své místo (či aspoň cestu k němu) a naskýtá se jí tak příležitost zabránit nebo zmírnit pokles vlastního geopolitického významu.
Za druhé, a tento úkol leží i na Sarkozyho nástupcích, by se měla snažit i nadále udržet si v budoucích jednáních pozici prostředníka. Tuto úlohu sice dosud plní ve většině případů Spojené státy (vzpomeňme neustálé světové turné Bushovy ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové), nedůvěra a obavy z jednostrannosti však vzrůstají úměrně s počtem amerických vojáků na zahraničních misích.
Francouzská cesta k funkci světového diplomata
Francie sice zůstává členem euro-atlantských struktur a díky hře na mocnost si zachovala pozici významného hráče; protože si na něj ale už několik desítek let hraje převážně na evropském písečku, je takový statut málo vyprofilovaný, a tudíž příliš nedráždí - což je v případě pozice angažovaného diplomata spíše k užitku než ke škodě.
Za třetí: Kroky, které dnes dělá francouzská diplomacie, můžeme chápat jako nabídku alternativy. Francie je hráč, který mocné, ty skutečně mocné země v mnoha věcech převyšuje. Byla první zemí v Evropě, která na své státní zřízení zkusila aplikovat demokracii. Je státem se silnou tradicí republiky. Přitom stále zachovává demokratické standardy a může se spolehnout minimálně na formální oporu od svých evropských kolegů.
Na závěr dvě otázky, na které dnes ale odpověď hledat nebudeme: Dovedl Francii na tuto cestu správný člověk? A bylo cílem Nicolase Sarkozyho povznést význam země, nebo opravdu jen a jen sebe sama? Ať tak, či onak, podařilo se mu představit vidinu nového cíle francouzského směřování, a to navíc cíle pozitivního a důstojného. Před sebe i své nástupce tím ale také položil velký a těžký úkol.