18. května 2010, vesnice Ze'ezija

Ovčí expres. Tak si tento typ misí nazvali američtí vojáci. Jejich velitelé konečně pochopili, že jen rozdávat peníze v rámci rozvojové pomoci je nesmysl. Dej hladovému koně a on zorá a oseje pole a nakonec se nasytí vlastním chlebem. Tady tedy jen v malé irácko-americké úpravě.

Problém ale je, jestli rodiny budou schopné ovce vůbec chovat. V provincii Ninive pořádně nepršelo čtyři roky. Na první pohled je zemědělství v rozvalinách. Pole pohltila prašná poušť, pro vodu se musí dvakrát týdně do města a za peníze, na které se musí skládat celá vesnice, nafta pro generátory elektřiny je drahá.

Když procházíme vesnicí, působíme v nařízených neprůstřelných vestách, přilbách a s velkými slunečními brýlemi (rovněž nařízenými přísnými armádními lékaři) spolu s vojáky trochu jak z jiné planety. Veselé děti ve sportovních bermudách a fotbalových tričkách zvědavě přihlížejí, tmavě oblečené ženy a dívky zahalené v hidžábech prchají do bezpečí hliněných stavení, v ústrety nám míří místní muži.

Jednání zpočátku připomíná jakési oťukávání. Sedíme na kobercích ve společenském domě, pijeme čaj, ale jinak se obě kultury – arabská a americká – míjejí. Starosta chce nejprve poznat svůj protějšek, vyptat se na rodinu, na původ svého hosta. Americký seržant jde rovnou k věci. Chce zjistit jména nejchudších rodin, vyplnit formuláře a jet do další vesnice. Je si navíc vědom potenciálního nebezpečí na území mimo základnu.

Opět poskakujeme v obrněném voze, zpět do opevnění FOB Marez. Ovčí expres zjistil jména nejpotřebnějších rodin, vyplnil formuláře. Teď už je to na armádní mašinérii. Ovce by do pár týdnů měla nakoupit a přivézt jedna z najatých soukromých firem. Pokud ano, bude to malý bod v bitvě o irácká srdce a mysli (hearts and minds). Pokud se něco zkomplikuje, utvrdí se vesničané, že po zklamáních se svou vládou za Saddama i po něm se zkrátka musejí spolehnout výhradně jen sami na sebe.

Jednání s klanovými vůdci
Jednání s klanovými vůdci