Dvakrát nevolebně

Je to úleva nepsat o volbách – a vzhledem k předvolebnímu embargu na prognózy také povinnost. Ale o čem tedy psát, když ne o záplavách, neonacistických žhářích či romských surovcích? Jedno radostnější téma posledních dnů se přeci jen nabízí: konec trapného přetahování o Katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Jistě, zásluha za elegantní řešení 18 let starého sporu patří v první řadě novému arcibiskupovi Dominiku Dukovi. Ale zrovna tak může být kritizován, že nepokračoval v úsilí svého předchůdce Miloslava Vlka o vydání soudního rozhodnutí, že komunistické „znárodnění“ či „vyvlastnění“ katedrály bylo nezákonné. A že jako prostor bohoslužebného určení katedrála vždy byla, je a bude výsostným církevním objektem.

Stát ovšem na logiku či pravdu příliš nehraje a katolická církev s novým arcipastýřem to bere s klidem, potvrzujíc tak, že moudřejší ustoupí. Podle posledního rozhodnutí soudu, jež může být po právu pokládáno za podjaté, náleží katedrála státu. V pražském katastru nemovitostí je dokonce vedena jako „objekt občanské vybavenosti“. Sepsané slavnostní prohlášení prezidenta Václava Klause a arcibiskupa Dominika Duky tuto kocourkovštinu pochopitelně nezmiňuje. Prakticky zachovává status quo, jaký byl i za komunistů: církev v chrámu vykonává liturgické obřady a stát hradí údržbu a vybírá vstupné. Navíc církev může pro obslužnou činnost chrámu bezplatně užívat dva původně své domy, kde až dosud musela platit nájem. Zdá se, že největším kladem dohody prezidenta a arcibiskupa je rychlost, s jakou byla dosažena. Sympatické je, že převládla vzájemná důvěra, že společná správa bude vyjádřením korektního pečovatelského vztahu obou stran k tomuto kulturnímu klenotu.

Navozena tak byla i příznivá atmosféra pro lepší spolupráci mezi státem a církvemi. Kdo by se ale domníval, že teď půjde vše jako na drátkách, asi by se mýlil. Dukova velkorysost, s níž stáhl ústavní stížnost na rozhodnutí soudů, jež za vlastníka katedrály určily stát, může být snadno chápána jako slabost. Část politiků to interpretuje tak, že „církev uznala právo státu na katedrálu“. Zapomínají, že cesta k pozdějšímu řešení zákonem zůstává otevřena. Nálada pro úpravu vztahů mezi státem a Vatikánem i pro vyrovnání se s církvemi je nyní lepší, politické podmínky se však příliš nezměnily. A vzhledem k doznívající ekonomické krizi se rychle nezlepší ani omezené možnosti finančního vypořádání. Otázkou tedy je, zda politici projeví obdobnou vstřícnost, jako arcibiskup Duka, a přikloní se alespoň k naturální restituci s mnohem nižším finančním plněním státu.

Druhé dnešní téma s prvním do jisté míry souvisí. V kauze statkářky Ludmily Havránkové také jde o nemovitosti, a teď dokonce i o vyvlastnění – podobné tomu, jaké provedli komunisté v r. 1954 se svatovítskou katedrálou. Řádově stejná je i doba marného jednání o výkupu pozemků statkářky pro hradeckou dálnici: 16 let. Postup v obou případech je ale obrácený. Katedrála byla nejprve vyvlastněna, pak se o ni strany soudily, a nakonec se v klidu dohodly. U pozemků pod dálnici to pokusy o dohodu začalo, na konci je ale vládní verdikt o vyvlastnění a soudy jsou na obzoru. Neúspěch dosavadních jednání nelze přičítat jen farmářce; připravené dohody nebylo možné realizovat také kvůli rozporům s různými zákony a nařízeními. A kdo jiný než stát může ručit za korektní způsob vypořádání? Jestliže se teď vláda uchyluje k vyvlastnění pozemků (nejen statkářky, ale i dalších zhruba 70 občanů, jimž farmářka rozprodala část parcel v r. 2004, kdy na její nabídku výměny nikdo nereagoval), je to jen chabý pokus zakrýt neschopnost se s vlastníky dohodnout. Ilustrativní je i nezájem o solidní jednání se sestrou farmářky Jaroslavou Štrosovou, jíž byla za její miniaturní pozemeček nabídnuta parcela utopená ve změti cizích pozemků a bez vlastního přístupu. Jakoby nebylo možné, např. v rámci právě probíhajících komplexních pozemkových úprav, poskytnout za onen nepatrný kousek „rodné hroudy“ přijatelnou náhradu.

Institut vyvlastnění má své opodstatnění v případech veřejného zájmu, nelze-li dosáhnout dohody ani po vyčerpání všech možností jednání. Za plně odůvodněné by se mohlo pokládat např. vyvlastnění účelově blokovaných pozemků pro protipovodňová opatření v územích, kde opakovaně dochází k záplavám, obětem na životech a škodám na majetku. Ale kupodivu právě tam se vyvlastnění „ve veřejném zájmu“ nekoná. Místo toho se vyvlastňují pozemky pro silnice, naposledy kvůli obchvatu Javorníku. Proč nedošlo k vyvlastnění pozemků pro poldery a hráze, které mohly ochránit Troubky – povodněmi nejpostiženější obec ČR za posledních 13 let? To nikdo ani nevysvětluje. Jaká kritéria platí pro „veřejný zájem“ v Česku? Stále stejná jako za komunistů?

Katedrála Sv. Víta
Katedrála Sv. Víta
Více fotek
  • Katedrála Sv. Víta autor: Třeštík Jan, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/8/718/71795.jpg
  • Pozemky Ludmily Havránkové kolem plánované D11 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/15/1437/143656.jpg