Titův hlučný skanzen

Krásný skanzen, 12 600 m², třicítka starobylých stavení, zařízené dřevěné chalupy, v každé představení nějakého řemesla, v jedné celá svatba, hospoda, nebo také domek, ve kterém se narodil Josip Broz Tito. K tomu pár chalup celoročně obývaných, takže se po skanzenu procházejí slepice, kohout jako z dětské knížky, krocan s krůtami, pobíhají tu kočky, v potoce plavou rybky a nad tím vším ohromné vážky s křídly malachitové barvy. V sezoně jsou tu živé ukázky řemesel, děti si na požádání mohou ledacos vyzkoušet a vyškemrat na doprovodu koupi tradičního výrobku. Mimo sezonu je pustěji, ale výlet stejně příjemný i někdy příjemnější. Kumrovec – chorvatské Zagorje (Záhoří) přímo na hranicích se Slovinskem. Vydala jsem se tam nedávno s dětmi s vidinou klidného a bezstarostného dne.

Na místě byly davy lidí, tlačenice, hozené vejce místních (tentokrát pěkně uklizených) slepic by na zem asi ani nedopadlo. Odznáčky, červená trika, pionýrské šátky, rudé hvězdy, partyzánské čepice, protifašistická hesla, titovistické transparenty („Tito žil, žije a žít bude!“). Průměrný věk byl poněkud vyšší, ale mládež také nechyběla, pionýři tak od šestnácti let. Slavil se chorvatský Den mládeže, jako v celé zemi, tady ovšem i jako narozeniny místního rodáka, Josipa Broze Tita. Kdysi mu jeden známý říkal „náš Pepa Brož“, ale mýlil se – žádnou zmínku o české stopě jsem v této souvislosti neobjevila – a jak také! Tito je místní ikona a v povaze tuzemců je neuznat žádnou výsadu někomu jinému, pokud by ji mohli vydávat za svou. V tomto případě oprávněně. Jedinečnost Tita je dnes v tom, že je jedinou hlavou socialistického/komunistického státu, jejíž kult žije – dokonce v několika dnes nezávislých státech bývalé Jugoslávie najednou. S tím se jinde rozhodně nesetkáme – ani v Bulharsku, ani v Rumunsku, ani v Maďarsku, u nás, na Slovensku či v Polsku, o Německu nemluvě.

Oslavu Dne mládeže, za jaký byl vyhlášen už po druhé světové válce den Titových narozenin v celé Jugoslávii, organizoval Chorvatský svaz antifašistů a Svaz sdružení Josip Broz Tito. Byla spojena s výročím konce 2. světové války. Svátek to byl velkolepý – proslovy, hudební vstupy různých interpretů, delegace z dalších republik (Srbska, Makedonie, Bosny a Hercegoviny, Slovinska), vlajky, věnce, kytice, písně, tance, aplaus. Živě zpívanou Internacionálu jsem už zažila, ale nikdy ne celým davem a s takovým nadšením a upřímnou jiskrou v očích, jako tady. Z barev převládala pochopitelně červená. Účastníků prý bylo přes 10 000. Tita oslavovali jako hrdinu, který se zasloužil o vítězství nad fašisty a místními ustašovci, za opětovný vznik Jugoslávie po válce a za její vedení do smrti v roce 1980. (V meziválečném období byly Chorvatsko, Srbsko a Slovinsko součástí společného království, které neslo od r. 1929 název Jugoslávie.)

Lidé seděli na kdejaké zídce, svačili, někteří měli i vlastní skládací židličky a křesílka. Počasí přálo, všichni byli milí, pozitivně naladění, usměvaví. Jen četní po zuby ozbrojení policisté kolem se tvářili ustaraně a byli zjevně ve střehu. Nedaleko demonstrovala ultrapravicová Chorvatská čistá strana práva (HČSP) – její členové projevovali svůj nesouhlas s antifašisty, s „oslavou komunistických hodnot“ a s vyzdvihováním Tita jako národního hrdiny. Bylo jich ale mnohem méně. Hudebně je ovšem doprovázely nahrávky oblíbeného zpěváka Marka Perkoviče, řečeného Thompsona, jehož texty jsou silně nacionalistické a pro kterého nebyl předloni problém koncertovat na hlavním záhřebském náměstí Bána Jelačiče (k čemuž nedostane povolení jen tak někdo.)

Tito je fenomén velmi rozporuplný. Nebyl jen dočasnou hvězdou komunistické ideologie své země. Do politiky vstoupil jako devatenáctiletý odborář (1911) a sociální demokrat, skutečně bojoval v obou světových válkách (narozdíl například od bulharského Todora Živkova, který byl léta prezentován jako velitel vítězného partyzánského oddílu, jakým nikdy nebyl.) Hned v té první se stal komunistou. Od r. 1937 vedl Komunistickou stranu Jugoslávie, jako vyslanec Kominterny organizoval v Paříži příliv interbrigadistů do Španělska během občanské války, za druhé světové války velel partyzánům. Spojenecká a sovětská vojska sice do Jugoslávie okrajově vstoupila, ale na skutečnost, že se Jugoslávie dokázala osvobodit téměř sama, to mělo vedlejší vliv a po ukončení války byla všechna stažena. Tito dokázal po etapě nevybíravé komunistické tyranie zemi dostat a udržet na pomezí komunistických idejí a volnějšího ekonomického fungování, měl odvahu postavit se Stalinovi. Jeho neustálou snahou bylo upevňování diplomatické pozice federace, vymezující se vůči Východu i vůči Západu. Byl zakládajícím členem Hnutí nezúčastněných. Jugoslávie jako první socialistický stát na začátku r. 1967 zrušila vízovou povinnost pro cizince a otevřela tak svoje hranice. Umožnilo to mimo jiné emigraci mnoha Čechům i Slovákům na Západ.

Ačkoliv podporoval v šestapadesátém roce zásah sovětů v Maďarsku, nesouhlasil s Brežněvem a neúčastnil se v osmašedesátém okupace Československa. Byl přesvědčen, že máme dost silnou armádu, vedení i národní podporu, abychom se případné prozápadní a antikomunistické hrozbě ubránili sami. Na počátku srpna 1968 byla Titova návštěva v Praze chápána jako povzbuzení. Změny, které se odehrávaly v Československu, dokonce dále inspirovaly jugoslávské vedení k pokračování‚ demokratizace systému. Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR Jugoslávie zásah odsoudila. Její vedení – stále v čele s Titem – analyzovalo to, co se přihodilo, ze všech stran a vyvodilo pro svou zemi další závěry. Zreformovalo a posílilo armádu a přehodnotilo některé pozice ve své zahraniční politice.

Nejde pominout, že za „úspěchy“ Tita a jeho lidí stojí jak totalitní režim, zatýkání, stejně jako komunistické lágry, odstraňování nepohodlných osob. Nelze mu však upřít prozíravost co se týče politiky mezinárodní. Uměl přežít – a za svého života udržel při životě i svou federaci. Za Tita Jugoslávie prospívala – rozvíjel se průmysl, stoupala životní úroveň. Ani to však nedokázalo překonat v nedávné historii kořenící animozity mezi jednotlivými národnostmi, které se po přemožení ustašovského odboje v 50. letech začaly projevovat znovu v 70., kulminovaly za války v 90. letech a v různých formách se projevují vlastně stále.

Tito se narodil sice v Chorvatsku, ale byl Jugoslávec, kterého si Srbové do značné míry přivlastnili především kvůli jeho politice, která se o ně z velké míry opírala. A jeho nejmilejší vnuk, také Josip Broz, se loni stal předsedou Komunistické strany Srbska…

Dnes oslavovaný i zatracovaný muž byl v roce 1892 malým brečícím balíčkem, sedmým z 15 dětí chudé rodiny v malinkém domku v Kumrovci. Budete-li mít cestu, podívejte se tam. Skanzen je krásný zcela nezávisle na tom, jedete-li za Titem nebo jen slabě tušíte, o koho jde. A budou-li tam právě zrát hrozny, přičichněte si k nim – voní jako exotická neznámá květina vašeho dětství. Pokud nepřijedete zrovna na Den mládeže, všude bude ticho a klid – prostě skanzen. A když se vám poštěstí dorazit v den Titových narozenin, uvidíte skanzen také, jen o poznání hlučnější.

  • Socha J. B. Tita autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1727/172620.jpg
  • Oslavují všechny generace autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1727/172621.jpg
  • Skanzen v Kumrovci autor: Margarita Troševa, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1727/172622.jpg
  • Skanzen v Kumrovci autor: Margarita Troševa, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1727/172623.jpg