Zjevení Jiřího Kajínka na filmovém plátně, kde došlo k definitivnímu a nezvratnému prolnutí fiktivního a skutečného hrdiny, je dokonáním procesu, jemuž se říká „heroizace zločince“. Nejznámější český odsouzenec se ale uznávanou a uctívanou celebritou stal dávno. Minimálně v době, kdy se reportéři televize Nova snažili ukázat, že v jeho případě není vše tak, jak se zdá ze soudních spisů, a kdy se z míry Kajínkovy viny či neviny stalo téma bulvárních novin.
Hříšní lidé s perličkou na dně duše
Důvodů, proč se zločinec – a tím Jiří Kajínek je, i kdyby byla pravda, že vraždy a pokus o vraždu, za něž sedí na doživotí na Mírově, neudělal – stane předmětem lidového obdivu, bývá mnoho. Jedním z nejzákladnějších je skutečnost, že zločinec odvahou nectít zákony ukazuje na jejich podstatu. A ta nedlí ani tak v univerzálním mravním minimu, nýbrž v násilí, jímž systém sám sebe udržuje při životě.
V setkání s příběhem o velkém zločinci se dotýkáme násilného základu každého organizovaného společenství, který problematizuje otázku spravedlnosti jako legislativního a justičního tématu. Proto padoucha heroizujeme, proto ho milujeme. Je výrazem našeho svědomí, jež se stydí, že tak snadno přistupuje na myšlenku vznešené přirozenosti právního řádu, jenž ve skutečnosti není ničím jiným než záznamem o momentálním fungování a dělení moci.
Zločinec, z principu vykonavatel nespravedlnosti, přináší spravedlnost jiného druhu, protože svým nekonvenčním postojem zpochybňuje justiční a policejní systém. Přenáší ji z technicistní pozemské úrovně, omezené časem, konkrétním místem a společností, do mytického prostoru věčnosti, jehož předstupněm je svědomí, kde se nikdy nerozhoduje podle zákonů zapsaných do trestních a jiných kodexů.
Silný smysl pro mravnost
Kajínek skrze médium televize, novin a nyní i filmu přesvědčuje všechny, že z existenciálně-existenčních důvodů kradl ve velkém na zakázku, ale nikdy by nebyl schopen na objednávku vraždit, svědčit o tom má jeho nadlidská touha po útěku z vězení (to přece nemůže být jen tak!). Každý velký zločinec, hodný toho jména, v sobě nalézá (byť jen virtuálně či falešně) nějakou poslední limitu, jež ho zachraňuje před zavržením. A naopak: právě tento akt objevení vnitřní hranice je tím, co umožňuje vyzdvižení zločince na úroveň ikony. Je obdivu-hodný, protože přes veškerou zkaženost v sobě byl schopen mravního činu.
Obdivovaný zločinec nikdy nepředstavuje příklad oslavy ryzí nemravnosti, není symptomem zkaženosti společnosti. Tak jako u sexuálních zvráceností markýze de Sade neobdivujeme odvahu dojít k zakazovaným extrémům, ale to, že Sadův vztah k tělesnosti a mravnosti ustavuje zcela nový řád, líbí se nám i u Kajínka, že uvnitř jeho zločinné duše, použijeme-li expresivního výrazu zatíženého různými církevními výklady, dlí silný smysl pro mravní zákon a spravedlnost. V tom spočívá Kajínkova přitažlivost pro lid, protože takoví jako on jsme nakonec všichni, krásný hrabalovský kýč: hříšní lidé, s perličkou na dně duše. Specificky českou verzi tohoto rysu předvádí právě „krimi“ seriál Hříšní lidé města pražského; zločinci, ale uvnitř lidé se zbytkem mravnosti, tak jako pan rada, policajt, ale uznalý člověk.
Heroizaci Kajínka lze při troše neemocionálního odstupu vnímat jako pozvání na cestu spravedlnosti, která se kroutí podivnými uličkami a které je cizí prostá aplikace rozdílu mezi černou a bílou. Kajínkova ikona budiž vstupenkou do jiného světa odstínů a vrstev, kde spravedlnost ještě není, protože se neustále hledá. Není to relativizace hodnot, nýbrž odpovědné přijetí „rizika souzení“, v němž se hodnoty ustavují. Bez něho totiž žádné hodnoty neexistují, neměly by cenu.
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)