Rozvrat ideologií, jiný smysl politiky

Po obnovení demokracie v roce 1989 žila česká společnost představou, že srdcem politiky, v němž vzniká její smysl, je střet idejí. Teorie “tržiště myšlenek“, implantovaná věčným liberálem Václavem Bělohradským, se stala vůdčím konceptem i proto, že korespondovala s mytizovaným masarykovským pojetím demokracie-diskuse.

Vypadá to prostě: politické strany se překřikují ve veřejném prostoru a z jejich hádky se vynoří vůdčí (momentálně nejsilnější, nejvýmluvnější – řekl by věčný liberál, věda, že politika je aplikované řečnické umění) myšlenka, kterou pak občané na čas přijmou za svou, než je zaujme jiná. Nutným předpokladem ovšem je, že za soubojem na tržišti idejí stojí obecně sdílená snaha po hledání pravdy.

Stánkaři pravdy

Iluzívnost této představy se ukázala záhy. Už první krize v polovině 90. let odhalila, že pravda se na politickém tržišti nehledá, protože každý stánkář ji na trh přináší hotovou. Nestřetávají se myšlenky, nápady, teorie, objevy, nýbrž hotové, přísně uzavřené systémy čili ideologie. Je-li ale centrem politiky souboj ideologií – výměna jedné za druhou – politika nemůže nikdy být pokusem kreativně reagovat na změnu situace, nýbrž pouhou aplikací katedrových pouček a postupů, jejichž pravdivostní hodnota vzniká tím, že se s ní dostatečný počet politických autorit identifikuje jako se zjevenou jistotou.

Že tento popis není daleko od skutečnosti, dosvědčuje česká porevoluční aplikovaná ekonomie, jež byla vodítkem politických snah. Ekonomové ve vládě (i jinde) nehledali a neobjevovali, jednoduše (třeba i v dobré víře) ideologicky diktovali. Měli načteno, krásně si podtrhali hesla a poučky, jenže zapomněli myslet, žít v otevřeném světě.

Ekonomistní atmosféra 90. let se nečekaně transformovala do ducha současné vlády. Ani ona nehledá, vedena pokusem docházet(!) pravdy, prostě aplikuje ideologii bájné rozpočtové odpovědnosti. Ideologická podstata vládní politiky se projevuje i v tom, jak chápe kritiku. Ať už jsou to odbory či občanská hnutí typu ProAlt, neformálně vzniklé skupiny intelektuálů protestujících proti reformám, pro vládu reprezentují jen lobbyistické vehikly, prosazující na úkor vládní „ideologie spoření“ konkurenční „ideologii plýtvavého socialismu“.

Ta rozkoš z nečekaného

Ideologicky chápaná politika, po jejímž obnovení ne náhodou volá prezident republiky, omezuje a zkresluje výhled, protože za každým rohem vidí nepřítele, který – velí logika ideologie – je podobně postižen jako ona sama. Ideologie – paranoická neuróza politiky.

Nečasova vláda, utopená v ideologii coby bytostné potřebě (skrze ni se vymezuje, bez ní neexistuje), pak povýšeně přehlédne, že sílící sociální boj, stavící se proti ní, nemá ideologickou podstatu, protože jeho smyslem je vyloučení ideologie (Václav Klaus to v roce 1995 podvědomě cítil, proto tehdy odborářům ustoupil; ne pro sociální smír, ale pro udržení světa ideologií). „Sociální boj,“ píše francouzský semiolog Roland Barthes v knize Rozkoš z textu, „nelze zredukovat na boj mezi dvěma soupeřícími ideologiemi: jde o rozvrácení ideologie jako takové.“

Po dvaceti letech překřikování na tržišti idejí se možná právě teď dostáváme k důležitému zlomu v chápání politiky. Ta se už neodehrává na trhu, kde katedroví myslitelé prodávají prefabrikované zboží, nýbrž protéká našimi hmatnými i duševními těly, domovy a ulicemi, jimiž se valí sociální boj.

Smyslem politiky by pak bylo: vyvracení ideologií coby teoretických principů vládnoucích společností. Přeloženo do reality: politika vzniká tehdy, když politik vypadne ze systému a narazí na událost, které jeho ideologie neumí dát smysl (hrůza i rozkoš zároveň!). Třeba když v ulicích narazí na rozčileného demonstranta, který křičí: Důstojnost, copak jste zapomněl, pane ministře?

(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)

Petr Nečas
Petr Nečas