Po stopách Horníčkovy Provence

Začíná to nenápadně. Kdesi v koutu zaprášené knihovny po rodičích najdete otrhanou knížku ještě z dob, kdy na konci všech cest po Evropě stála nepřekonatelná železná opona, a tak se lidé naučili cestovat prstem po mapě a ve své fantazii. Otevřete tu knížku s obrázkem Miroslava Horníčka a zašlým nápisem Listy z Provence a zpoza první stránky vypadne snítka levandule, o které bezpečně víte, že nepochází z malebné jižní Francie, ale z babiččiny zahrádky v české kotlině. Listujete knížkou a ona vám dodává inspiraci. Po čtyřech hodinách odporu se proto naučíte s největším sebezapřením jíst olivy a zjistíte, že tyhle malé zelené bobulky, kterým jste se léta vyhýbali, vlastně nejsou vůbec špatné. A pak koncem léta sednete plni očekávání do auta a vyrazíte na „levnou“ dovolenou směr sladká jižní Francie. Těšíte se na teplo a sluncem rozpálené lány fialové levandule. Do žluta vysmahlé stráně, na kterých se jeden na druhý tlačí malé domečky tak, aby do úzkých uliček nemohl proniknout snad ani paprsek žhavého spalujícího slunce.

Jenže dojet z Česka do Provence není jen tak. Mezi naší zemí a jižní Francií leží švýcarské a pak francouzské Alpy. Po úzkých silnicích, které se neustále opravují, se člověk musí vyšplhat až na Gotthardpass. Teploty se postupně vzdalují vysněným třicítkám a pořád víc se blíží kulaté nule. Někde dole v údolí jste minuli ceduli „Pozor krávy“ a ve více než dvoutisícové výšce vám to konečně došlo! Za kravami zoufale hledajícími poslední zbytky trávy mezi prvními vločkami sněhu se do příkrého kopce po úzké klikaté silničce šplháte dvě hodiny, abyste za chvíli sjeli zase dolů do údolí a potom se znovu šplhali kamsi do alpského sedla. Sněhových vloček přibývá a neustále topení v promrzlém autě žene spotřebu nahoru. Na sobě už máte snad deset vrstev svých tílek na ramínka, protože jste přeci jeli do tepla, a zimní bunda tak zůstala ve skříni.

Když se o několik dní později konečně klikatíte zatáčkami kaňonu Verdon a díváte se z okénka vašeho čtyřkolého miláčka do hlubin kaňonu, kde jen s nasazením největší fantazie tušíte modrou říčku, začínáte pomalu rozmrzat a konečně si říkáte: To je ta správná sladká Provence. Když se před vámi na konci kaňonu konečně otevře jezero De Sainte Croix, těšíte se na báječnou koupačku v blankytně modré přehradě připomínající při pohledu z nedalekých kopců moře.

Jenže chuť na koupání vás přejde hned, když se k vodám jezera přiblížíte na dotek. Není to moře a nemá oněch vysněných 28 °C. Vlastně má stěží dvacet. Takže ráno místo koupání vyrazíte raději na procházku do kaňonu. Tam určitě bude příjemný chládek na túru nedopatřením podniknutou v pravé poledne. Jenže i tady jste se pod dojmem několika posledních dnů opět spletli. A tak konečně poznáte, co je to Provence a jak žhavé umí být místní slunce. Při výstupu ze dna kaňonu sotva popadáte dech, vypijete pět litrů vody a živě si vybavujete Gérarda Depardieu, jak se ve filmu Jean od Floretty snažil přemoci právě tohle žhavé provensálské slunce, denně chodil pro vodu a snažil se z vyprahlé země dostat alespoň malinkou úrodu zeleniny.

Po náročném výstupu si chcete odpoledne zpříjemnit pozdním obědem, který jste se rozhodli kvůli úsporám spojit s brzkou večeří. Jenže i tady našinec zvyklý jíst jednou denně o půl páté narazí. Malebné hospůdky všechny do jedné zavírají ve 14:30 a své brány znovu otvírají až večer kolem sedmé. Je sobota, a tak i místní supermarket definitivně zavřel už v 11:30 a ze štítku s otvírací dobou jste zjistili, že prodavačky se vrátí do práce až v pondělí ráno. Ani tady tedy jídlo nekoupíte.

A tak jedete dál rozžhavenou Provence. Z hladu se cestou naučíte krást rudé hrozny vína. Chce to jen pevné nehty, protože těm zrale vypadajícím bobulkám se ze zelených stonků moc nechce. Občerstveni hledáte zelené olivové háje a lány levandule. Jenže místo fialového zlata Provence najdete jen světle šedivé oschlé keříčky. Na fialovou úrodu je už pozdě. Ani olivovníky už netáhnou tak, jako dříve. Mezi stromy v zapomenutých hájích rostou lány bodláků. To je totiž to jediné, čemu se ve vyprahlé půdě bez lidské pomoci daří.

Domů si dovezete levandulové mýdlo a pohlednici, na které fialová pole levandule trošku vylepšila ruka šikovného grafika. Vaše představy o Horníčkově Provence trošku utrpěly. Ale když pak sedíte doma a probíráte se fotkami z vaší cesty, zjistíte, že z nich skutečně dýchá ona voňavá atmosféra, o které se tolik mluví a píše. A rádi se budete mezi vyprahlé lány šedivé levandule a neudržované olivové háje vracet. Provence má skutečně jedinečnou atmosféru, která tak či onak nakonec uchvátí každého.

Krávy mají vždy přednost
Krávy mají vždy přednost
Více fotek
  • Krávy mají vždy přednost autor: Alžběta Vejvodová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1966/196537.jpg
  • Silnice přes alpský průsmyk autor: Alžběta Vejvodová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1966/196536.jpg
  • Zasněžené vrcholky Alp u Gotthardpassu autor: Alžběta Vejvodová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1966/196546.jpg
  • Typická provensálská vesnička autor: Alžběta Vejvodová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1966/196568.jpg