Cena za živé a mrtvé. Cena svědomí

Jak se po vyhlášení Nobelových cen občas stává, někteří laureáti nejsou přijímáni právě s nadšením. Snad největší morální pobouření vyvolalo v roce 1994 ocenění kontroverzního palestinského politika Jásira Arafata Nobelovou cenou míru. Tehdy na protest proti tomuto aktu odstoupila třetina členů výboru, který cenu udělil. Problematické bylo rovněž udělení této ceny v r. 2009 americkému prezidentovi Baracku Obamovi, jenž do té doby o míru hlavně hovořil, aniž by k němu konkrétními kroky přispěl. Také letošní Nobelova cena za lékařství, kterou obdržel profesor Robert Edwards za výzkum metody umělého oplodnění (in vitro fertilizace – IVF), se nesetkala s jednoznačně kladným ohlasem ani u odborné ani u laické veřejnosti.

Výhrady k práci britského profesora Edwardse jako vědce a biologa se mohou zdát scestné. Vždyť tento průkopník umělého oplodnění přispěl k narození více než čtyř milionů dětí, které by se přirozeným způsobem narodit nemohly. Statisíce původně neplodných párů považuje Edwardsovo vědecké působení v oblasti IVF za úžasné dobrodiní, a to jak své osobní, tak i nemalé části lidstva, postižené poruchami plodnosti. Nemluví se ovšem o tom, že metoda mimotělního oplodnění přinesla nejen narození velkého počtu dětí, ale také zánik mnohem většího počtu embryí, která byla zničena, zmražena, potracena nebo zneužita k různým vědeckým experimentům. Jen v Británii šlo v letech 1991 – 2005 o více než dva miliony embryí.

Z tohoto pohledu byly Edwardsovy pokusy kritizovány již dlouho předtím, než se narodila Louisa Brownová, první dítě „ze zkumavky“. Odborníci na etiku a embryologii zároveň mnohokrát upozorňovali, že metoda IVF ve skutečnosti neřeší neplodnost jako takovou, ale pouze ji obchází. A že navíc přinesla i možnost, jak vyhledávat a zabíjet postižené děti v embryonálním stadiu. To odsuzovaly zvláště organizace chránící lidský život od početí, které metodu IVF od počátku označovaly za protipřirozenou a nehumánní. Britský vědec však vytrvale tuto kritiku odmítal a kontroval názorem, že nejdůležitější věcí na světě je mít dítě.

Aktuální reakce na udělení Nobelovy ceny profesoru Edwardsovi jsou proto tak rozdílné – vedle nadšených a smíšených i velmi rozpačité. Předseda Papežské akademie Ignacio Carrasco de Paula uvedl, že ačkoliv je nepochybné, že Robert Edwards otevřel novou a důležitou kapitolu v oblasti lidské reprodukce, zároveň nijak neposunul výzkum patologií vedoucích k neplodnosti. „Bez Edwardse by tu nebyly mrazáky plné embryí čekajících na přenesení do dělohy, nebo s větší pravděpodobností na to, že budou použity ve výzkumu, nebo že zahynou jen tak, ode všech zapomenuta,“ říká mons. Carrasco. Připomíná, že prof. Edwards vsadil vše na mimotělní oplodnění a připustil jeho komercionalizaci i obchod, jenž se přímo týká lidských bytostí.

Na extenzi virtuálního „práva na dítě“ upozorňuje také přednosta Ústavu pro histologii a embryologii 1. LF UK v Praze docent Petr Hach: „Tak jako máme v zákonu o zdraví lidu kodifikováno právo na zdraví, tak dnes mají lidé pocit, že mají právo na dítě… Medicína může, tak ať medicína zařídí. Chci dítě, tedy mám právo na dítě.“ Přitom problém neplodnosti u žen může souviset i s předchozím užíváním hormonální antikoncepce, tedy s vědomým bráněním početí manipulací s hormony. „Navíc se tady usilovně mlčí ještě o jednom riziku, a to eugenickém. Onen manipulátor s pohlavními buňkami rozhoduje nad každým z mnoha oplodněných vajíček, kdo smí žít a kdo ne,“ připomíná v rozhovoru pro LN docent Hach.

Běžné používání metody IVF samozřejmě také vzbuzuje dojem, že něco, co je z principu nenárokovatelné, si lze koupit. Dnes se umělé oplodnění stává do značné míry lukrativním byznysem, který těží z nenaplněné touhy po dítěti. Ale praktické zkušenosti neplodných párů s touto metodou nejsou jen pozitivní. Dosvědčuje to např. zkušenost dvaatřicetileté české herečky M. S. (celé jméno z etických důvodů neuvádíme), která podstoupila celé martyrium umělého oplodnění bezvýsledně. „Zamlklý potrat. Dítě zemře, vzdá to, ale tělo, přesvědčené hormonální masáží o svém těhotenství, ho nevypudí. Byl to šok. Strašná bolest, nic, prázdno,“ říká o konci své „gravidity“ v 10. týdnu M. S.

Zdá se, že etická rizika násilných zásahů do přirozených procesů konečně začínají chápat i politici. Právě před týdnem Parlamentní shromáždění Rady Evropy odhlasovalo dokument, který zamítl přijetí kontroverzní rezoluce ohrožující uplatnění výhrady svědomí. Rezoluce předložená před delší dobou britskou socialistickou (a propotratovou) europoslankyní Christine McCafferty měla odstranit záruky svobody svědomí pro občany zemí EU a požadovala i vytvoření jakési černé listiny lidí, kteří výhradu svědomí ve své zemi uplatňují. Podle dokumentu schváleného minulý týden naopak nesmí být žádná osoba nebo instituce nucena či diskriminována pro odmítavý postoj k vykonávání potratů, eutanazie nebo jiného jednání, jež vede k usmrcení člověka. Parlamentní shromáždění v novém dokumentu výslovně vyzývá členské státy EU, aby upravily podmínky zdravotní péče v souladu s právem na výhradu svědomí.

Takže na jedné straně hold vědě (imitující Stvořitele a pána nad životem i smrtí) a na druhé uznání významu svědomí (coby nepotlačitelné lidské svobody volby mezi dobrem a zlem). Neboli docela zajímavý paradox.

Robert Edwards
Robert Edwards
Více fotek
  • Robert Edwards autor: AP Photo, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1995/199442.jpg
  • Nobelova cena autor: ČT, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/5/450/44931.jpg
  • Umělé oplodnění autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1708/170787.jpg