Těžká definice třetího odboje

Teď, když senát a vláda schválily návrh zákona o takzvaném třetím odboji, můžeme teprve očekávat poněkud věcnější diskusi o jeho ustanoveních, až se věc bude projednávat v poslanecké sněmovně.

Možná, že někdo připomene určité naše nedotažené vědomosti i o odbojích předchozích. Jedno je však jasné, že ty – tedy první a druhý – se konaly v době válečného stavu, kdy Češi čelili nějaké cizí moci, která v prvním případě blokovala, aby český národ získal opět své plnohodnotné státoprávní postavení ve střední Evropě, podruhé pak šlo nejen o obnovení Československa z let 1918 až 1938, ale přímo o zachování naší národní existence ohrožené zběsilým němectvím vtěleným do Hitlerova nacismu.

Oba ty odboje měly kromě uvedených společných rysů hlavně také jednotné vedení, které bylo převážně v cizině. Ani to se však neustavilo bez problémů. Masaryk za první světové války měl jisté potíže s bývalým staročeským poslancem Josefem Dürichem, který byl z domova vyslán do Ruska. Tam se pokusil o založení druhého centra odboje, což se mu nepodařilo, a Masaryk spolu s Benešem pak věci zvládli sami. Ovšem s vydatnou pomocí Slováka Milana Rastislava Štefánika a amerických krajanů cítících tenkrát ještě silně vlastenecky.

Tak vznikly i čs. legie, které i přes těžké ztráty na životech zapůsobily v náš prospěch více propagačně než vojensky, což pak vedlo k uznání Masarykovy tříčlenné vlády s Benešem a Štefánikem ještě před koncem války.

Ve stínu prvního odboje zahraničního však i doma působila protirakouská Mafie za účasti předních českých politiků, z nichž dva – Kramář a Rašín – jen o vlas unikli šibenici. Tento domácí odboj udržoval technicky celkem primitivní spojení se zahraničím a už déle než rok před pádem Rakousko-Uherska vedl ke statečnému Manifestu českých spisovatelů. To ovšem později hodně kazilo chování českých poslanců ve vídeňské Říšské radě, kteří Masarykovu a Benešovu akci kolaborantsky odmítali.

Ani za druhé světové války nebylo hned jasné, že zahraniční odboj povede Edvard Beneš. Dosud není zcela objasněno, zdali tak mohl právoplatně učinit z titulu své prezidentské funkce, jíž se 5. října 1938 – jak sám prohlásil – ze své zcela svobodné vůle vzdal, anebo zdali jen odstavil jiné adepty, zejména generála Lva Prchalu. Kromě toho od roku 1941 existovalo i druhé odbojové centrum v Moskvě. To zůstávalo dlouho ve stínu emigrace londýnské, která měla k dispozici i čistě československé relace v BBC; tedy ze stanice doma mnohem poslouchanější a lépe dělané než byl česky mluvený bolševický žargon vysílaný z Moskvy. V poslední fázi války však právě moskevská emigrace sehrála rozhodující roli a v mnohém změnila původní plány vlády londýnské.

Druhý domácí odboj měl dobře vybudované radiotelegrafické spojení s londýnským centrem osvědčeného zpravodajského důstojníka Františka Moravce a například jeden z čelných představitelů domácích odbojářů doktor Vladimír Krajina měl podle údajů Josefa Pejskara odeslat na 25 tisíc tajných zpráv, mezi nimi i informace o Hitlerových přípravách útoku na Sovětský svaz, o místech výroby německých zbraní V1 a podobně. Jedné velmi závažné londýnské akci – tedy atentátu na Heydricha – se však domácí odboj bránil, neboť usoudil, že české ztráty z německé pomsty přesáhnou politickou užitečnost celé té věci. Jak víme, i o tom se dodnes vedou mezi historiky spory.

Nu a pak přišla vláda komunistů, což pro poražené politické síly znamenalo signál k odporu, respektive přímo ke třetímu odboji. A zde od počátku byly oproti odbojům předchozím podstatné rozdíly. Nejnovější znamenitá Encyklopedie českých dějin, která dvěma prvním odbojům věnuje celostránkové studie, informuje o třetím odboji jen velmi stručně těmito slovy: „Přesné celkové vymezení tohoto pojmu je obtížné vzhledem k diskontinuitě a změnám jeho forem v dlouhém časovém úseku. Po určitou dobu se zdálo, že se v analogii s předchozími odboji zformuje i odboj třetí, čemuž napovídaly různé akce na přelomu čtyřicátých a padesátých let spojené s tvrdými komunistickými represemi. Avšak k rozvinutí odboje chyběly mezinárodně-politické předpoklady. Skutečnost obou světových válek se podstatně lišila od války studené, v níž komunistické státy zůstávaly oficiálně uznávány svými demokratickými protějšky. Pojmu třetí odboj se dnes nejčastěji užívá k označení protikomunistické rezistence konce čtyřicátých a počátku padesátých let. Jeho aktivní protagonisté bývají přitom směšováni se všemi oběťmi masové komunistické persekuce v tomto období.“ (Konec citátu z Encyklopedie českých dějin.)

Dodejme k tomu, že v současných diskusích se nyní z domácích akcí vytrácí pojem tak významný, jako je Charta 77 a zcela se opomíjejí akce zahraniční, ať už neúspěšné v Radě svobodného Československa, anebo mnohem účinnější zahraniční rozhlasová vysílání zejména Rádia Svobodná Evropa. Ty měly největší podíl na udržení správného národního uvědomění, které silně podporovalo žádoucí českou protikomunistickou rezistenci.

Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6

Odbojová organizace Maffie
Odbojová organizace Maffie
Více fotek
  • Odbojová organizace Maffie autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2048/204760.jpg
  • Edvard Beneš zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/803/80251.jpg
  • Demonstrace na podporu Charty 77 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/187/18617.jpg