Británie na rozhraní 50. a 60. let nebyla světem, za který by se někomu chtělo bojovat. Dusivé bezvětří, změna nutná. Naši rodiče vyznávali pořádek, rutinu, jednotvárnost. My, jejich děti, jsme tuhle víru už nesdílely.Will Hutton The Baby Boomers And The Price Of Personal Freedom - The Observer 22. srpna 2010 Rok 1960. Od konce války uplynulo patnáct let - doba, po které se smiřují epochy. Vyprchává mezigenerační solidarita, která držela společnost pohromadě během katastrofy. Lze pochopit, že po válce lidé chtěli udělat pořádek ve všem: na koni tohoto puzení ostatně až do střední Evropy dorazil komunismus. Po předválečné krizi a válečné mizérii těžko odolat náladě, že bychom teď, když jsme setřásli Hitlera, neměli nastolit i sociální spravedlnost a vůbec - vybudovat nový svět (cokoli méně by bylo zklamání). To, co přišlo, nebylo tak komplexní: postavily a opravily se domy, lidé se vrátili do továren, škol a pohraničí - to ale není ono: schází tomu energie, riziko, sexappeal, je to svět na setrvačník. A poptávka po změně přichází z východu i západu: lidé z komunistického bloku mají pádnější důvody, ale omezenější možnosti, obyvatelé svobodnějších končin snad méně osudové motivy, ale větší praktickou šanci změnit svět na prahu 60. let.
Lennon - ENIGAMI 2. Něco se musí stát I.
V něm ženy zůstávají u plotny, ani v tak civilizované zemi, jako je Švýcarsko, nesmějí volit. Spojené státy se vzpamatovávají z McCarthyho bolševického tažení proti bolševismu a černoši jsou tu dál občany druhé kategorie. Sex je tabu, rozvod je tabu, kariéry dělají jen potomci těch, co jich už dosáhli, a berou se mezi sebou - to keep the old line going (aby se oligarchie zachovala). Do jaké třídy se narodíte, v té zemřete, na pohádku, že šanci má každý, zapomeňte. Politice vládnou - v lepším případě důstojní - starci, filmová star Marylin Monroe je za zenitem a populární hudba, to je třeba Frank Sinatra, americký Karel Gott, který se kamarádí s americkými Provody a Mrázky (Sinatrův spis u FBI měl dva a půl tisíce stran, zpěvák ale nikdy nebyl obviněn). Stát je mocný patron. Pro toho, kdo je ochoten směnit svobodu za jistotu, je ochráncem a kotvou, pro toho, kdo to vidí opačně, drábem: leze nám do kuchyně a vytřásá z nás daně, svobodu, osobnost a kreativitu. Pro budoucnost je podstatné, že převáží druhý pohled: něco se musí stát.
A v téhle atmosféře vznikají Beatles.
Ať už tenkrát foukal jakýkoli vítr, pohnul i s námi. Možná jsme byli vlajka na stěžni, ale plula celá loď. Možná jsme byli ve strážním koši a křičeli jsme země na obzoru, ale na té lodi jsme byli všichni.
John Lennon rozhovor s Davidem Sheffem pro Playboy, 1980
Čerpají z toho, co se hraje v Anglii (skiffle - něco mezi jazzem, blues, folkem a country) a z toho, co do Liverpoolu připlouvá z Ameriky: a to jsou desky s rock’n’rollem (americká odpověď na strnulost doby). Na tomhle rozhraní jsou skladby Please, Please Me a P.S. I Love You, které v září 1962 nahrávají na první singl.
Britští popoví hudebníci vzpomínají, že když se Love Me Do objevila, cítili v ní něco epochálního. Proti tomu, co Beatles dokázali později, se zdá neopracovaná, zvěstuje ale změnu poválečné britské nálady - spolu s prvním bondovským filmem Dr. No a živě vysílaným satirickým televizním programem BBC That Was The Week That Was. Začíná převažování sociálního vlivu v Británii: od úcty ke starším a lepším (starý třídní systém) k sympatiím k upřímné a nebojácné energií mladší generace.
Ian MacDonald Revolution In The Head, 1994
Proměna 50. let v 60. prochází prvními dvěma alby Beatles. Debutové Pease Please Me vzniká ve starém světě: hudebníci-reprodukční figurky skáčou, jak úctyhodní pánové v režii za sklem luskají prsty. Na nahrání čtrnácti skladeb mají Beatles jedinou frekvenci: v pondělí 11. února 1963 začínají v deset dopoledne, polykají pastilky proti nachlazení a ve tři čtvrtě na osm večer je uhlí ve sklepě. Náboj nové éry už je tu přítomen, skoro polovina písní je ovšem převzatých a leccos z prvního alba Beatles nemá daleko - s trochou nadsázky a v překladu do českých hudebně-historických reálií - k Oldřichu Novému a R. A. Dvorskému :)
Třetí deska A Hard Day’s Night z července 1964 je definitivně z nového světa. Jsou na ní jen původní tituly, jejichž zvuk a nálada reprezentují aktuální dekádu. A podobně stejnojmenný film režiséra Richarda Lestera: Beatles v něm fungují v mezích svého neherectví, nejsou ale škrobení panáci, jichž měli diváci už dost. Pucholtovská ušatost liverpoolských muzikantů ve scénách připomínajících němou grotesku byla osvěžující.
The Beatles - A Hard Day’s Night
A ve druhé polovině 60. let už jsou to oni, umělci, kdo má ve studiu upper hand. Zvou si tam symfoniky, album nahrávají i půl roku a tovární disciplínu střídá pružná pracovní doba a chemické inspirace.
Věděli jsme, že existuje víc, než nabízí schéma ctihodných, ale nudných životů rodičů. A naše generace se na tom shodovala napříč planetou.
Will Hutton The Baby Boomers And The Price Of Personal Freedom - The Observer 22. srpna 2010
Zpráva, která jde z ruky do ruky, zní: unikněme z malého světa našich předků. Vydejme se tam, kde nikdo nebyl. Dejme šanci talentům, jež nemají na studium nebo vědeckou či uměleckou práci. Vytvořme díla, jaká nikdo neviděl, neslyšel, nečetl. A přicházejí proroci.
Venku zuří bitva/Jež brzy otřese vašimi zdmi a okny/Matky a otcové této země/Nekritizujte, čemu nerozumíte/Synové a dcery se vám vymkli/Vaše cesta už nevede/Ustupte novému/Nedokážete-li pomoci/Řád se rychle hroutí/A dnešní první bude posledním/Neboť časy se mění
Bob Dylan Times They Are A-Changin‘, 1963
První člověk letí do vesmíru a Rusové tím házejí rukavici Americe. Reaguje John Kennedy, střídající Dwighta Eisenhowera (posledního prezidenta Ameriky, která poslouchala rádio): „Rozhodli jsme se přistát na Měsíci - ještě v tomto desetiletí. A naplnit další cíle - ne proto, že je to snadné, ale proto, že je to obtížné.“ (Američany pak na Měsíc vynese raketa Saturn V, kterou v novém světě navrhl konstruktér Wernher von Braun. Tentýž, jenž ve starém světě sestrojil Hitlerovi raketu V-2 k ostřelování Londýna: smiřování epoch v praxi.)
Vůdce afroamerického hnutí za lidská práva, baptistický kazatel Martin Luther King, má ale zato, že nejdřív si Amerika musí zamést před vlastním prahem, nemá-li být její vlajka na Měsíci fíkovým listem.
Zdá se mi o tom, že jednoho dne na rudých pahorcích Georgie potomci otroků zasednou ke stolu s potomky otrokářů jako bratři. Zdá se mi o tom, že jednoho dne se i Mississippi, rozpálené nespravedlností a útlakem, promění v oázu svobody a vlády práva. (…) Zdá se mi o tom, že jednoho dne budou mé čtyři děti příslušníky národa, jenž o nich nebude soudit podle barvy kůže, ale podle jejich charakteru.
Martin Luther King Jr. Lincoln Memorial, Washington D. C., 1963
Společnost se individualizuje - a v tu chvíli je to živá voda. Svět je unaven kolektivním vědomím, spartakiádním pojetím života, kdy klíčové se odehrává skrze masy a bloky (stojící proti sobě) - a překlání se k přirozenému, malému světu jednotlivého člověka. Masovost přitom nebyla východním specifikem: lidé na Západě sice nemuseli v prvomájových průvodech oslavovat Stalina, žili ale v podstatě všichni stejně.
Má matka říkává, že roky mezi korejskou válkou a pádem afrických kolonií byly poslední dobou starého řádu. Vládly nám mocné a věčné instituce, církev něco znamenala, můj dědeček po vánoční rozhlasové promluvě královny zpíval hymnu a coby nájemce statku se považoval za pravého anglického sedláka. Podle jídelníčku, který matka dodržovala až posvátně, se jednoznačně dal určit den: v pondělí bylo dušené maso, ve čtvrtek játra… Firmy tu byly po desetiletí. Nejlíp pral Persil. Libra byla za dva dolary osmdesát centů a unce zlata za pětatřicet dolarů. Světu vládly Spojené státy a Británie byla jejich pobočníkem. Všichni zakládali rodiny a v průměru měli něco přes dvě děti. Šéfové firem brali stejně jako vládní tajemníci.
Will Hutton The Baby Boomers And The Price Of Personal Freedom - The Observer 22. srpna 2010
Abychom předešli nedorozumění: i hnutí 60. let za renesanci individuality bylo veskrze kolektivní. Masy začaly vzývat individualitu a kdo se individuálně rozhodl, že je dál spíš pro masovost, byl masou individualistů vypískán. Všimněme si, že třeba v českém muzikálu Kdyby tisíc klarinetů se z nového individuálního světa hlučně raduje dav (zpěváků a tanečníků) jako v Císařově pekaři či Dovolené s andělem, což jsou přitom produkty opačné doby. Ostatně nebýt paradoxu, že si tehdy individualizaci světa vynutil tlak masy, neprosadila by se: kdyby si rozptýlení jednotlivci důsledně individuálně mysleli, že přišel čas svobodné individuality, mysleli by si to ještě dnes a nic by se nestalo.
Každopádně - novou atmosféru lze shrnout do headline: starosvětskou konfrontaci nahraďme novosvětskou spoluprací (masy válčí, jedinci kooperují). Přestaňme se strašit bombami a ohromovat tunami oceli a betonu - a zaostřeme na detail, na svobodu jednotlivce: její míra budiž měřítkem kvality našich životů.
Začíná vzpoura módy a kultury proti předstírání. V 50. letech se vědělo přesně, v čem může slušná dívka na ulici, o čem smějí být texty popmusic, že hudba má být melodická a nikoli hlučná, že film není žádný pomatený experiment, a humor a erotika byly takové, aby se neurazil pan řídící ani paní lékárníková.
Valentine Davies - The Benny Goodman Story (1956)
Ve filmu Miloše Formana Amadeus (1984) je scéna, kdy umírající Mozart diktuje Salierimu rekviem. Vyčerpaný, bledý a zpocený Tom Hulce (Mozart) ve zválené posteli už nemůže, ale ještě musí. Rozcuchaný F. Murray Abraham (Salieri), který tempu ani tak handicapovaného génia nestačí a má problém i jen pasivně chápat a zapisovat noty. Není to napudrované klišé, ale pulsující nadčasové drama. Jak by je asi pojednal film 50. let, kdy i dělníci po výbuchu v továrně či vojáci v džungli měli napomádované vlasy ulízané dozadu a mluvili spisovně? (Mimochodem: Amadeus byl taky výstřelem z Aurory v protisměru. Točili ho Američani (v čele s českým emigrantem) v okupované zemi sovětského impéria a - ekonomicky výhodně:) - do něj angažovali oficiální Čechy. Když pak na plátně naskakovaly titulky Milos Forman - Sir Neville Marriner - Karel Cerny - Twyla Tharp - Josef Svoboda - Michael Hausman - Teodor Pistek - Peter Shaffer - Miroslav Ondricek, vonělo to v kině vzpourou 60. let a nadějí, že se to vrátí.) To, jak logicky funguje a emocionálně nelže třeba právě Amadeus, to je skutečné shození pout a pytlů s pískem - pozitivní odkaz 60. let, kdy začala diverze proti světu toporných autorit, jež rozumějí vesmíru (nic složitého) a žádní cucáci je nebudou školit. Proti politické i společenské omezenosti a cenzuře, kdy na veřejnost (prostřednictvím popkultury a médií) proniká minimum toho, čím lidé skutečně žijí a co se jim odehrává v hlavách.
Takže když se třeba u nás objevily filmy jako Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky či Starci na chmelu a v nich reálné situace a reální mladí i staří blbouni i sympaťáci (akcentováno tím, že to mnohdy byli neherci), bylo to vykoupení z věznice Shawshank :) - z atmosféry kašírovaných 50. let na obou březích Atlantiku.
V angloamerickém světě končí éra hvězd jako Marilyn Monroe nebo Frank Sinatra a přicházejí Sean Connery a - Beatles. Vítaní rebelové (po uhlazených hvězdách swingové éry jsou takoví rozčepýření), kteří tam, kde jiní přešlapují a podlézají, vrazí bez klepání. Pod kuratelou manažera Briana Epsteina (jinak byl spíš na baterky a uvrtal je do řady nevýhodných kontraktů) ale zatím revoltují v mezích zákona, takže buřinky a dýmky z Whitehallu přikyvují, mumlajíce taky jsme byli mladý. Zvěsti o beatlovských soustředěních v Hamburku, kde se sehráli, ale - aby vydrželi šňůry vystoupení - byli v jednom kuse naspeedovaní, což ústilo do rozličných excesů, k uchu Jejího Veličenstva nedolehly. 17. října 1963 nahrávají Beatles singl I Want To Hold Your Hand, kterým dobývají Ameriku - a tedy svět.
V USA přišlo vydání pozdě, než aby stihlo nákupní horečku vánočních svátků. Ty ale byly stejně poznamenány smrtí prezidenta Kennedyho. Když vydavatelství Capitol na naléhání manažera Beatles vydalo I Want To Hold Your Hand, pozvedla radostná energie a invence nahrávky Ameriku z truchlivé nálady.
Ian MacDonald Revolution In The Head, 1994
V této fázi reprezentují Beatles soft-revoltu a vrcholným číslem jejich odboje proti establishmentu je, že když jdou ke královně převzít medaili (1965), zbaví se ostychu trávou.
Stáhněte si grafické přehledy nejdůležitějších událostí života Johna Lennona:
Vrátit se na předchozí kapitolu
Pokračovat na další kapitolu
- Lennon - Enigami autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2153/215214.jpg
- Královna Alžběta II. s princem Andrewem zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2156/215588.jpg
- Přicházejí The Beatles: seznamte se zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2156/215589.jpg
- Bob Dylan zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2156/215590.jpg
- 12. září 1962: prezident John F. Kennedy v Texasu slibuje světu, že Američané přistanou na Měsíci zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2156/215591.jpg
- Londýnský voskový dvojník Martina Luthera Kinga autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2156/215592.jpg
- Kdyby tisíc klarinetů (režie Ján Roháč, 1964) zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2156/215593.jpg
- Marilyn Monroe (1962) zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/22/2156/215594.jpg