„Hluché“ děti v turecké škole

Turecko nedávno slavilo Den učitelů a média nabídla hned několik učitelských příběhů z této země. Zveřejnila například i výsledky ankety uspořádané mezi kantory, ze které vyplynulo třeba to, že 80 procent učitelů je v dluzích a že celá polovina oslovených lituje, že si zvolili právě tuto profesi. Je tedy vůbec co slavit?

K největším bolestem tureckého školství patří malé platy, které mají ve státních školách k průměrným výdělkům českých učitelů velmi daleko, velké množství žáků a tzv. dvojité vyučování (děti jsou rozděleny do dvou skupin na dopolední a odpolední třídy). Ale také umístěnky, mladí učitelé a učitelky jsou hned po škole posíláni na různá místa země. Často na východ, kde je se vzděláváním obecně největší problém. Rodiče tu často neposílají děti do školy, protože je potřebují jako pracovní sílu na svá pole nebo pro jakoukoli jinou práci. A tak není divu, že se učitelé do tohoto regionu dobrovolně nehrnou, protože místo v takové vesnické škole se od teplého místečka ve městě dost liší. Na vesnici se člověk rázem stane trnem v oku všem konzervativním, nábožensky založeným obyvatelům, pro které často státní turecké vzdělání není důležité, a proto se mu brání. Takový učitel se stává zároveň sociálním pracovníkem i rodinným psychologem. A ve stejné oblasti se potýká turecké ministerstvo školství s dalším, dost závažným problémem.

V některých regionech na jihovýchodě Turecka lidé, a obzvláště děti, často nerozumí turecky. Jsou to Kurdové, kteří používají mezi sebou v uzavřených vesnicích svůj jazyk, na turečtinu narazí jen v úředním styku a v televizi, pokud nějakou mají. A tak obzvláště pro děti je turečtina cizím jazykem. Ale právě turečtina je oficiálním jazykem, a tedy i řečí, kterou se vyučuje ve školách. Není výjimkou, že v nějakém městečku na východě Turecka stojí škola, kde jediným, kdo rozumí a mluví turecky, je učitel.

Nastávají tak absurdní a vlastně zcela pochopitelné situace. Když se učitel svých žáků ptá, zda teď tomu, co řekl, děti rozuměly, kývou souhlasně hlavou. Když se ptá podruhé, jestli mu ale vůbec nerozuměly, kývají souhlasně úplně stejně jako předtím – čili nemají ani ponětí o tom, co jim říká. Jak z toho ven? Může učitel každé dítě po nástupu do školy učit turecky, aniž by nezanedbal předepsané školní osnovy? Může se vůbec věnovat dětem, když má ve třídě i padesát žáků? Anebo se mají učitelé učit kurdštinu, aby se svým žákům přiblížili?

Složitý problém, který se Turecko podle slov svých politiků snaží řešit. Vydává některé učebnice v kurdštině, aby dětem pomohly ve výuce doma. Oficiální výuka v kurdštině ale stále zůstává velkým tabu. Vláda tyto požadavky Kurdů odmítá s tím, že by se jen více prohloubily rozdíly mezi tureckým a kurdským obyvatelstvem, a země by se rozdělila.

Systematické řešení zatím neexistuje, a tak záleží na jednotlivcích, na pětadvacetiletých nezkušených, ale o to víc nadšených lidech, kteří ještě stále mají ideály o své profesi. Snaží se děti pomalu učit turečtinu, snaží se vylepšovat podmínky ve třídách, kde se často pět žáků dělí o jednu lavici, kde někteří musí sedět na zemi, protože na ně nezbyla židle. Takoví učitelé mi připomínají epizody z naší historie, kdy byli praví vlastenci – učitelé posíláni z českých měst do zapadlých vesniček, vzbuzující respekt a uznání. Jenže tady v Turecku o uznání musí bojovat. Pro vesnické náboženské radikály zůstává jediným relevantním učitelem jejich imám a turecký učitel se nejednou stává terčem nejen slovních útoků. Kurdové už roky bojují o svá práva, Turci v zásadních problémech nepolevují a největšími oběťmi těchto svárů a hádek jsou nakonec právě zmatené děti.

Škola v Turecku
Škola v Turecku