A hlavně zdraví…

Nejvíce frekventovaným slovem, které kolem nás šumělo na přelomu roku, bylo „zdraví“ – nejčastěji ve spojení „a hlavně hodně zdraví“. Trochu tady to přání nabourám a vyvolám patrně nesouhlas některých posluchačů. Zajisté, pokud je člověk skutečně zdravý, tak je pro něj stav jeho těla podstatnou součástí jeho individuálního života. Ale což opravdu žijeme pouze své individuální životy jako ten pán z Liberce, na jehož parte dali jeho příbuzní motto: „Maličký dům a zahrádka, celičký jeho svět“.

Mám pocit, že toto není hlavní poslání lidského života, aby si člověk uzavřel celý svět jen do svého majetku a každodenního přibližování ke smrti. Ale ani s tím zdravím to není tak jednoznačné, když si ho tak moc a téměř výlučně přejeme každý rok o Vánocích a ještě celý následující týden. Kdopak z nás starých lidí může říci, že je úplně zdravý a že se na tom v jeho věku dá ještě něco změnit? Moderní medicína se nás prostě snaží udržet tak dlouho, dokud nás naše nemoc nevyřadí nebo přímo neodklidí, abychom mladším nepřekáželi. V podstatě jde o to, aby každý člověk byl uchován při životě co nejdále v přirozené věkové hranici, která je mu dána stejně jako všem živým tvorům. Želvy to mají nejdelší, jepice nejkratší. Člověku by mohla příroda dovolit tak nejvýše stovku let.

Karel Čapek, jak jsem zde nedávno povídal ve stati o hře „Věc Makropulos“, geniálně ukázal, jaká nuda může pro jednoho člověka nastat, když se mu život nějakým nepřirozeným prostředkem protáhne až někam na trojnásobek toho, co je mu dáno přírodou.

Jestliže tedy přijmu tezi, že celý svůj život si odžiju na této planetě, kterou nikdy nespatřím jako modrou, protože tak ji zatím vidělo jen pár astronautů, od nichž to převzal náš pan prezident, ale jako nádherně zelenou, případně bílou, jako teď za poněkud ztížených okolností, pak musím přijmout i některé další přírodní zákonitosti. Například, že při mé nastávající a zatím ne zcela dožité pětaosmdesátce mi sotva pomůže sebelépe míněné přání onoho hodně zdraví k tomu, abych mohl být na světě ještě příliš dlouho. Říkám schválně „na světě“ a ne na tomto světě, protože žádný nějaký „onen svět“ pro mne neexistuje, podobně jako nějaké další pokračování mého individuálního života. Bohudík, už se přece jen procento takto smýšlejících lidí nevěřících v nějaké nebe, peklo či ráj zvyšuje, jak vyplývá dokonce i ze statistických průzkumů.

Čím méně věřím takovéto nepravděpodobnosti, tím více mě děsí, že právě pro ně považují některá náboženství za nezbytné zabíjet ty druhé, a to v jejich nejlepším věku. Proto mi tolik záleží na péči o každý individuální život v jeho skutečných krásách a nechci slyšet, když za hrdiny jsou prohlašováni hlavně ti, kteří pro nějakou údajně svatou věc jsou ochotni druhé zabíjet. Zatímco takoví doktoři jako Jaroslav Blahoš či Zdeněk Ježek, kteří – aby pomohli zachránit životy jiných – vystavili sami sebe ohrožení zhoubnou infekcí v primitivních společnostech, nejsou zařazeni mezi nějaké hrdiny tohoto národa, ačkoliv by si to oni nejvíce zasloužili.

Když však už mluvíme o tom protahování individuálního lidského života a přání, abychom si ho ve zdraví užívali, pak se v tom i při nevíře v nepřirozené zázraky dá přece jen něco udělat. Stačí jen stále myslet na to, abych nežil sám pro sebe, ale něco udělal i pro druhé, případně se postaral už teď za života o to, abych zde zanechal i po své smrti něco, co by mohlo být užitečné těm, kteří tu zůstanou nebo se teprve někdy v budoucnu narodí. Zpravidla jsou to děti, jimž bychom měli vznést cosi do duší buď jako rodiče, nebo v širším měřítku jako učitelé, případně autoři knížek či artefaktů výtvarných či hudebních. Tím můžeme svůj život reálně prodloužit i o celá desetiletí, když naše dílo se ukáže být zajímavé i pro ty žijící. Jen musíme pamatovat, že to dílo musíme vytvořit, dokud jsme živi a touto vůlí naplnit celé své zbývající bytí i tehdy, když už je dost marné přát nám hlavně hodně zdraví. To nám bohužel žádné přání nemůže vrátit. Proto vám starším přeju hodně vůle k užitečné činnosti, kterou ve zbytku svého života ještě dokážete zvládnout, i když kdeco ve vašem těle hlodá a bolí.

Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6

Stáří
Stáří