Ani přesně nevím, proč se jméno městečka Polná na Jihlavsku před pár dny objevilo v našich médiích. Ihned to však vyvolalo reminiscence na to, co se tam událo před více než 110 lety a co silně vzrušilo celou českou veřejnost. Však si celou tu historku můžeme zopakovat třeba v podrobném podání velmi objektivního francouzského bohemisty Alana Subigua.
Nadšení Charlotty a vůle T.G.M.
Prvního dubna 1899 bylo v lesíku Březina u Polné nalezeno mrtvé tělo mladé švadlenky Anežky Hrůzové. Hlavním podezřelým z její vraždy byl dvaadvacetiletý židovský tulák Leopold Hilzner, protože byl spatřen na tom místě v předpokládané době činu. Mrtvola měla proříznuté hrdlo, a jelikož se na ní ani v nejbližším okolí nenašly stopy krve, začalo se šuškat, že šlo o rituální vraždu, jíž se dopustili židé, když potřebovali katolickou krev pro své velikonoční obřady. Aniž v té věci bylo něco spolehlivě prokázáno, soud v Kutné Hoře přijal nejen domněnku o předpokládaném pachateli, ale i onu, ještě méně prokázanou teorii rituální.
Leopolde Hilzner byl tedy odsouzen k smrti. Zajímavé je, že jako advokát rodiny Hrůzových tehdy u soudu s tvrdými antisemitskými výroky vystupoval doktor Karel Baxa, po celou dobu první republiky primátor hlavního města Prahy za Československou stranu národně socialistickou. Vzhledem k propastnému rozdílu mezi názory jeho a prezidenta republiky právě z toho dávného Hilznerova procesu je dost neuvěřitelné, že oba ti muži mohli pak ve dvacátých a třicátých letech na svých velmi důležitých místech koexistovat. Čímž jsme se dostali ke známé účasti Tomáše Garrigua Masaryka na této záležitosti. Ta je historicky uváděna vedle angažovanosti ve věci pravosti takzvaných českých rukopisů jako jeden z mála Masarykových zásahů do české politiky na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Teprve po prvním procesu s Hilznerem si Masaryk uvědomil vratkost důkazů, podle nichž byl Hilzner odsouzen k trestu smrti. Pochybnosti pramenily z toho, že se dostatečně nepřihlíželo k výsledkům pitvy oběti. Ukazovalo se, že Hrůzová byla pravděpodobně zabita jinde, než byla nalezena. Pitva také zjistila, že na hrdle oběti sice byla rána, nikoliv však řezného rázu. Spíše to vypadalo jako rýha způsobená uškrcením, kdy krev zřejmě netekla. Pitva také datovala smrt oběti až po skončení židovských Velikonoc, takže nějaká rituální vražda by v té době už byla bezpředmětná. Masaryk se tedy odebral do Polné, aby tam provedl vlastní šetření.
Nashromáždil dostatek informací a podkladů, aby mohl napadnout zejména tu rituální stránku soudních rozsudků. Tím ovšem napadl sice latentní, ale velmi silný český antisemitismus. Intervenoval v té věci také diskrétně u vídeňského ministra spravedlnosti, což nakonec vedlo k záchraně Hilznerova života, neboť nejvyšší trest mu byl změněn na doživotí. I potom však jeho účast na vraždě Anežky Hrůzové byla zpochybňována, což vedlo k tomu, že po devatenácti letech pobytu ve vězení dostal nakonec ještě od císaře Karla I. milost, v březnu roku 1918. Pak ještě deset let v Masarykově republice žil. Do české historie však celá tato záležitost vstoupila něčím jiným. Masarykova intervence za Hilznera vyvolala v naší veřejnosti už tehdy obrovský odpor, který se snažil obnovit dávné podezření, že Masaryk je ve skutečnosti žid pocházející z vídeňské rodiny Rödlichů, kde jeho matka působila jako panská. A že takový člověk nemá co pohledávat v české politice, tím méně pak jako profesor na české univerzitě. Masaryk tím byl tak znechucen, že vážně pomýšlel na odchod z této země, nejspíše do Spojených států amerických, odkud pocházela jeho žena. Ta však v té době žila už řadu let v Praze, naučila se dobře česky a jako vystudovaná muzikoložka přilnula k české hudbě, zejména k Bedřichu Smetanovi.
Z jeho díla ji ani tak nezaujaly opery, ale mnohem spíše dva smyčcové kvartety, které už tenkrát vnímavému člověku ukazovaly pohled do poměrně vzdálené budoucnosti, což se o nich dá říci dodnes. A tak právě tato okolnost způsobila, že Američanka Charlotta Garrigue Masaryková přemluvila svého manžela, aby ani při svém znechucení hilzneriádou neemigroval do její původní vlasti a zůstal v zemi, kterou ona, hlavně pro její vysokou kulturu, přijala za svůj druhý domov. Vzpomněl jsem si právě v minulých dnech na tuto historickou souvislost, když režisér Jan Hřebejk projevil přání vrátit se k oné dávné události v Polné. A snad ještě více, když jsem nastoupil do jednoho pražského taxíku a ihned jsem si všiml, že uvnitř vozu se neozývá ona bezduchá kulisová hudba, která prý řidičům zpříjemňuje jejich práci. Zde bylo ticho a pan taxíkář, jako by znal moje zájmy, brzy přivedl řeč na českou kulturu a nadšeně se vyjadřoval v tom smyslu, jak je šťasten, že žije v zemi, kde tvořil takový Čapek nebo Smetana.
Zmíněné smyčcové kvartety asi neznal, ale zřejmě dokázal prožít krásu Mé vlasti, o čemž svědčil i způsob, jak mi o svém zážitku z této hudby vyprávěl. Uvědomil jsem si, že bez podobného nadšení své ženy by Masaryk do našich dějin dvacátého století byl asi vůbec nevstoupil a neměli bychom ho ani v roce 1914, ani v letech první republiky, až do jeho smrti. A jelikož se má všeobecně za to, že právě Masaryk měl na konci první světové války významný podíl na rozpadu Rakouska-Uherska, kdo ví, jak by to bylo bez jeho přítomnosti v Evropě, s tou Evropou v dalších letech vůbec vypadalo. Možná že tak, jak si to teď namalovali Maďaři na svůj koberec v Bruselu.