Už jste to určitě někdy zažili. Stojíte třeba ve frontě na uzeniny a sledujete, jak si zákazníci kolem vás nadávají. Ten nevidí na zboží a druhý mu není ochotný uhnout ani o milimetr. Jak si to ten mladý muž představuje, že už je na řadě a já ne, čtete v očích sádelnaté zákaznice, která se lepí na sklo pultu, jen aby mladík neviděl na to, co kupuje. Nahlas se zákaznice zlobí: „Vy si jako myslíte, že vpředu mají něco lepšího?“ V duchu si ale ta žena nejspíš říká: „Hlavně, aby mi nevykoupil ten lákavě vypadající plátek šunky.“ My Češi nemáme rádi, když nás někdo předbíhá, i když na to třeba ten dotyčný má právo. Zato sami rádi předbíháme vždy a všude, i když nám to ušetří sotva deset vteřin. Na eskalátorech v metru se běžně tvoří dva jízdní pruhy a po D1 se neváháme řítit rychlostí přes 160 kilometrů v hodině a blikat na všechny před námi, aby nám uhnuli. Nikdo přece nemůže do Brna dojet dřív než zrovna my.
První, vždycky první…
Češi jsou frontoví bojovníci a rádi to kdekomu natřou. Třeba Francouzům v jejich vlastních Alpách. Zatímco Frantíci trpělivě čekají na vlek a spořádaně se řadí jeden vedle druhého, Češi zkouší, co vše se dá dělat s hůlkou. „Co se asi stane, když se natáhnu a hůlku zapíchnu přímo před lyže toho žabožrouta přede mnou? A hele, zastaví se! Já honem posunu lyže a šup, už jsem před ním,“ radujeme se ve frontě na lanovku, když se nám podařilo nechat za zády byť jen jednoho lyžaře, který přijel před námi.
Snažíme se tvářit nenápadně a Francouzi si toho dost možná ani nevšimnou, anebo dělají, že si nevšimli toho, jak se stále propadají na zad fronty. A my se jim smějeme stejně tak, jako se v rakouských Alpách smějeme Rakušanům. To jsme jim to natřeli, říkáme si. A vůbec si neuvědomujeme, že oni přesně vědí, proč drží jazyk za zuby. Chtějí co nejvíc spokojených turistů, protože právě ti v jejich zemi utrácejí peníze, dávají práci domorodcům, a tak vlastně přispívají k síle jejich hospodářství. Anebo jsou jen neskonale milí?
U nás je to ale mnohdy jinak. Alespoň část z nás naši ekonomiku tak trochu podkopává, třeba když vyrazíme do našich malých českých velehor – Krkonoš. Když vidíme lyžařského instruktora, jak přijíždí s partičkou německých a holandských dětí přímo k nástupní stanici lanovky, kde jsou malá vrátka s nápisem lyžařská škola, mnozí z nás se začnou rozčilovat. „Konec fronty je vzadu. Ať si ti Němčouři tu frontu taky vystojej,“ spíláme instruktorovi. „Podívejte se, co je to učíte? Že si za peníze můžou koupit všechno!“
Už jen málokdo z těch spílajících ženštin a mužů ve frontě si uvědomí, že ty peníze, za něž si rodiče německých a mnohdy i holandských dětí kupují lekce lyžování a přední místo ve frontě, vlastně povzbuzují naši malou českou ekonomiku. Každá tisícikoruna, kterou Němci a Holanďané v lyžařské škole zaplatí, zvedá náš hrubý domácí produkt. A tak bychom vlastně měli být rádi, že lidé z bohaté západní Evropy chtějí jezdit do malých českých hor. Svými penězi totiž vlastně kupují blahobyt pro všechny zdejší obyvatele.
Fronty v naší mysli
Naše zarytost a touha předběhnout frontu někdy zachází až tak daleko, že se slepě připojíme k frontě, kterou bychom ani stát nemuseli. To jsem si nedávno ověřila, když jsem na poště vyzvedávala formuláře pro sčítání lidu. Všichni lidé se bez rozmyslu řadili do fronty k přepážce s velkým nápisem Kontaktní místo sčítání. Fronta se jako had vinula až ke vstupním dveřím a samozřejmě se lidé v ní neobešli bez předbíhání a spílání nejen spolustojícím, ale i kvalitám České pošty. Na vedlejší přepážce seděla naprosto osamoceně další úřednice pošty. Nikdo si jí nevšímal, nikdo po ní nic nechtěl.
Stát frontu, která by vydala na dlouhé minuty, se mi nechtělo, a tak jsem zamířila k přepážce s opuštěnou nudící se úřednicí. Zeptala jsem se, jestli je možné vyzvednout si formuláře opravdu pouze na oné přepážce s dlouhou frontou. „Vy potřebujete jen formuláře? Ty vám můžu předvyplnit i já,“ usmála se úřednice a už z přihrádky tahala sčítací formuláře. „Ta vedlejší přepážka je jen na odevzdání,“ dodala. Vysvětlení bylo jasné, ale v očích zarytých frontových bojovníků dlouhé minuty čekajících ve frontě mi moc nepomohlo. „My chceme taky jen formuláře! Vy jste nás všechny předběhla,“ křičeli na mě, když jsem odcházela od přepážky se zeleným a žlutým archem v ruce. Namítat, že stojí ve špatné frontě a že jsem neměla tušení, že někoho předbíhám, protože u vedlejší přepážky žádná fronta nebyla, bylo zcela zbytečné. Raději jsem z pošty rychle prchla, abych zachránila nejen své formuláře, ale i holý život.
A tak svou snahou být vždycky ve všem první a za žádnou cenu se nenechat předběhnout někdy poškozujeme sami sebe, naši ekonomiku a přiděláváme si starosti, které bychom ani mít nemuseli. V naší lehce zvrácené touze být vždycky ve všem první nám unikají důležité detaily a souvislosti.