Premiérova volba: peníze, nebo principy?

Ústavní soud se plete do politiky, což mu nepřísluší, nebylo by tedy od věci mu to zakázat. Už si to nemyslí jenom prezident; stejného názoru je i druhá hlava exekutivy, premiér, který dokonce ví, jak na to. Pro lepší a klidnější běh české demokracie by podle Petra Nečase stačilo, kdyby ústavní soudci nesměli hodnotit zákony s přímým rozpočtovým dopadem. Vláda by pak nemusela složitě řešit otázku, kde vezme dodatečné miliardy, jako se to stalo nyní, kdy Ústavní soud zrušil úpravy státní podpory stavebního spoření.

Premiér na tenkém ledě

Nečasův návrh má přímočarou logiku: vláda je zodpovědná za finanční stabilitu, která je obzvlášť v době krize, kterou jsme prošli, křehká. A tuto stabilitu nesmí ohrozit právní rozbory soudců, kteří jsou podle premiéra často osobně či názorově podjatí (totéž se ovšem dá říct skoro o každém, hodnota takového tvrzení se tedy blíží nule; těžko něco získáme tím, budeme-li tvrdit, že Nečas je zaujatý vůči předsedovi ÚS Rychetskému, tak jako nesnáší šéfa ČSSD Sobotku a exministra Johna).

Premiér se tentokrát vydal na mimořádně tenký led. Předně Ústavní soud zasahuje do praktické politiky jen tehdy, když ho k tomu sami politici donutí. Stěžuje-li si jedna politická strana na neústavnost nějakého zákona, pak soud nemůže jinak, než zákon přezkoumat. A není vinou soudu, že ČSSD tento instrument otevřeně využívá jako politickou zbraň.

Pokaždé se ale jednalo o zásah nepřímý. Soud posuzuje soulad zákona s ústavními principy, nehodnotí obsahovou kvalitu politiky otištěné do zákona. To se stalo i teď. Soud zrušil určité politické opatření, protože porušovalo princip zákazu retroaktivity práva. Nečasův výpad vůči ÚS, který prakticky kopíruje názory prezidenta Klause, naznačuje, že právě tato povinnost ústavních soudců má být v některých případech omezena či zrušena – v zájmu republiky. Na otázku, co musí dostat přednost, zda principy základní politické smlouvy mezi občany, nebo mandát zvolené politické reprezentace k odpovědnému spravování státních financí, dává premiér jasnou odpověď: přednost mají peníze.

Zrušit kritika

Jde o poměrně surový pragmatismus. Vylučuje možnost účinné principiální eticko-právní kritiky v případech týkajících se jádra politiky, které dle většiny místních politiků tvoří právě finanční a tedy daňové a dotační záležitosti. Nečasův návrh lze číst různými způsoby: 1) je to pokus o nové vymezení hranic mezi právem a politikou, o vznik nového tabu; 2) za největší odpovědnost, kterou nesou vládní politici za společnost, mají dostat jistý generální pardon v otázkách peněz; 3) existuje-li něco, co nám komplikuje politickou práci, pak nemá smysl přemýšlet, co děláme špatně, protože nejjednodušší je tuto překážku prostě zrušit.

Výrazně kritický postoj premiéra k ÚS vychází z jednoho velkého nepochopení. Premiér si bohužel nepovšiml, že ústavní soudci nemluví politikům do toho, „co“ mají dělat, říkají většinou jen, „jak“ se toto „co“ dělat nesmí, protože to odporuje principům vzájemnosti, jež jsme si jako společnost odsouhlasili. Z tohoto pohledu je třeba brát i nešťastný výrok soudkyně Wagnerové „tak to dělali nacisté“, který se premiérovi hodil jako argument ztráty soudnosti soudu.

Ať už je paní Wagnerová předpojatá nebo ne, její slova v daných souvislostech znamenala asi tolik: společnost, v níž se za formální legálnost schovává víceméně vědomé porušování obecně dohodnutých principů, dříve nebo později skončí v podivném hnědém či jiném bahně. Jednoduchá souvislost, kterou určitě pochopí i premiér. Až se tak stane, bude se možná na své návrhy na omezení pravomocí ÚS dívat trochu jinak.

Ústavní soud
Ústavní soud
Více fotek
  • Ústavní soud autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2272/227171.jpg
  • Petr Nečas autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2533/253252.jpg