Čte-li člověk zprávy o činnosti Evropské unie, sotva se může divit poklesu její obliby. Podle agentury STEM klesla v Česku důvěra v EU na historicky nejnižší úroveň. Pokud by se dnes znovu hlasovalo o vstupu do unie, bylo by 51 procent Čechů proti. Důvody, proč tomu tak je, STEM podle svého šéfa Stanislava Hampla nezkoumá. „Neptáme se na alternativy,“ říká Hampl a vysvětluje to nezájmem „relevantních politických sil“ o vystoupení z unie. Ale i v sousedním Rakousku se pro odchod z EU v nedávném průzkumu vyslovila většina Rakušanů. V obou zemích je evidentní nárůst počtu skalních odpůrců EU. V Česku je to už čtvrtina populace, zatímco pevných zastánců členství v unii je jen 15 procent.
Proč klesá obliba EU?
Vedle scestného konceptu lidských práv, popírání křesťanských kořenů Evropy, znevažování klasické rodiny a finanční krize zasahující všechny země eurozóny má na poklesu důvěry v EU nehynoucí zásluhu i unijní šéfka zahraničních vztahů, baronka Cathy Ashtonová. Je patrně nejlépe placenou političkou světa s ročním příjmem v přepočtu deset milionů korun, ale na své soukromé letadlo a výdaje sedmi tisíc zaměstnanců ještě požaduje 27 milionů eur navíc, čímž se rozpočet jejího úřadu vyšplhá nad 500 milionů eur. A to přes kritiku z Británie, Belgie, Francie a Rakouska, že výkony barončiny „externí služby“ jsou chabé a že ani nedokázala sjednotit zahraniční politiku navenek. „Pořád je tu 27 odlišných zahraničních politik,“ říká Pierre-Emmanuel Thomann z Evropského institutu pro mezinárodní vztahy.
Baronka (s prosovětskou minulostí) je ovšem na kritiku zvyklá a tvrdí, že potřebuje další peníze na kancelář v sídle rebelů v libyjském Benghází a na další podobné projekty v Egyptě a Tunisu. Přitom se ukázalo, že finanční pomoc rozvojovým zemím na severu Afriky až dosud nikdy nepřinesla zlepšení životní úrovně jejich občanů. Říká se tomu „přesouvání peněz z kapes chudých lidí v bohatých zemích do kapes bohatých lidí v chudých zemích“, přičemž se odhaduje, že takováto „zahraniční pomoc“ pro některé africké státy představuje skoro tři čtvrtiny jejich státního rozpočtu.
Ve finanční krizi se Evropská unie stále více profiluje jako přerozdělovací instituce, v níž přestávají platit všechna pravidla, včetně Lisabonské smlouvy, a to s jediným cílem – záchranou eura. Evropská centrální banka odmítá přenést dopady krize na její původce, tedy banky a bankéře, a směruje je na daňové poplatníky. Tiskne peníze, které posílá do Řecka, o němž už je víceméně jasné, že se ze současné dluhové krize nedostane. Částka, jíž země eurozóny Řecku, Portugalsku a Irsku schválily, už teď činí 253 miliard eur. V této situaci EU stále vydává další desítky milionů eur na ostrahu parlamentu, poslanecké limuzíny, či propagační televizní kanál EuroparlTV, který denně sleduje plných 850(!) diváků. Aby to poplatníky tolik nebolelo, Brusel občas vystřihne i mastnou pokutu kapitalistům, např. nedávno 315 milionů eur Unileveru a Procter&Gamble za smluvené ceny čistících prostředků. Pokud ovšem hrozí pokutou státu, a to třeba za nedodržení „doporučení“ Evropského parlamentu, je to vždy perfidní nátlak na kapsu daňového poplatníka.
Připočteme-li k těmto krokům např. vyhrožování Polsku a Litvě kvůli odmítání homosexuálních manželství, nebo Polsku a Irsku kvůli odmítání potratů, máme obrázek o unijním zasahování do bioetických otázek a práv členských zemí jen o něco úplnější. A to není řeč o takových maličkostech, jako jsou Bruselem normované banány, vodovodní kohoutky či rušení klasických žárovek. Závažnější je, že se EU nedokázala ani po třech letech diplomaticky vypořádat s ruskou okupací gruzínského území (např. odvoláním velvyslanců). Když vloni v srpnu Rusko dokonce v Abcházii rozmístilo systém protiraketové obrany, vzmohla se baronka Ashtonová pouze na prohlášení, že Rusko nepostupuje v souladu s dohodou o příměří a riskuje „zvýšení napětí v regionu“. Podle dohody o příměří se ovšem Rusko zavázalo ke stažení vojsk na původní pozice, což dodnes neučinilo a na což paní baronka adekvátně nereaguje. To jen dokresluje zahraničněpolitickou pozici, jakou Evropa pod vedením EU získala.
EU trpí nejen absencí společné zahraniční a bezpečnostní politiky, ale i absolutní slepotou v kulturní a demografické oblasti. Bruselské byrokraty už zcela odtržené od reality vůbec nezajímá, že na konci 21. století budou Evropané tvořit pouhých pět procent světové populace. Jak nedávno připustil zakladatel evropské měny a bývalý německý kancléř Helmut Schmidt, trvalý pokles evropské porodnosti je i neklamnou známkou „ochabující vitality“ Evropy. A není-li EU v roli evropského lídra schopná bránit úpadku a vymírání našeho kontinentu, k čemu nám ještě je?