Co jsem dělal minulý týden

Jsme dva na této stanici, jímž je každý týden dopřáno, aby pět minut naprosto volně říkali, co je zrovna v dané chvíli napadne. O sobotách je to pravidelný Středoevropský fejeton Luboše Palaty a v pátek moje neméně pravidelné Zamyšlení na konci týdne. Mohu vás ujistit, že jsem po několik let nevynechal ani jediné, podobně jako o pondělcích svoje komentáře, a toto penzum jsem zachoval i po celé první pololetí roku 2011, které přesně včera skončilo.

Musím říci, že to není tak docela snadné, protože už před dvěma roky jsem vám ohlásil, že jsem onemocněl chorobou, jejíž jméno samo vyvolává hrůzu. Nu ovšemže rakovina. Jenže stále více se ukazuje, že tento postrach už zdaleka neznamená konec života, a že nám třeba hrozí mnohem více různá běžná nebezpečí přicházející s vysokým věkem, zatímco na rakovinu se objevují stále nové léky, které při správné aplikaci na čas udržují ten zdánlivě nejnebezpečnější postrach v jakés takés poslušnosti. To, že vám to tu povídám, má být povzbuzením pro ty moje milé posluchače, kteří se – nedejbůh – takovou ošklivou diagnózu někdy dovědí. 

A tak se snažím setrvávat co nejvíce ve svých dávných zásadách, abych do těchto promluv dával vždy ještě něco málo navíc, než jen to, co zrovna zaplňuje celou naši mediální scénu. To mě napadá zpravidla v noci, když se mi nechce spát. Pak mně ovšem mrzí, když největší ohlas nebývá na tyto nápady, ale pozornost se upíná hlavně na kvalitu mého hlasu – to když to není ten donedávna typicky můj, anebo když dokonce požádám své skvělé interprety, aby můj text přečetli za mne, protože třeba dělám pauzy někde jinde, než chci, anebo někdy jen proto, že je to technicky jednodušší. 

Tím, co vám zde popisuji, zcela zaplňuji zbytek svého života, což pro mne není vůbec žádná nuda. Musím hodně číst a dělat si skutečnou radost třeba tím, že se nějak dopravím do Divadla Semafor, kde se oddám vzpomínkám na své hudební mládí a veselá nálada mi pak pomáhá i při tom, čím se hlavně zabývám. Mou nemocí se skvěle zabývají jiní a říkají, že pokud mi zůstane tenhle kladný vztah k životu, budou se o mne starat dál, ale až začnu duševně vadnout, tak už mi asi příliš pomoci nedokážou. 

A v této situaci, právě ke konci letošního prvního pololetí, vplulo 85. výročí ode dne, kdy jsem spatřil světlo světa. Stalo se tak v sobotu 19. června 1926, kdy v Praze vrcholil slet sokolských dorostenců a na Žofíně uváděl Václav Talich premiéru Janáčkovy Symfoniety, jejíž radostné fanfáry mě provázejí celým mým životem. A tak, když mi pár přátel v jedné pražské kavárničce uspořádalo oslavu, vymínil jsem si, že se tam bude co nejméně mluvit, ale co nejvíce zpívat. Přišli tedy břevnovští hudební amatéři Míši Kysílky a přišel také můj přesný sourodilec z 19. června – letos „teprve“ sedmdesátiletý Jan Vodňanský. Přál bych vám slyšet, jak jsme to roztočili.

Nu a pak, o pár dní později, přesně v den letního slunovratu, v rámci pravidelného setkání zde na zahradě krásného domu v Dykově ulici, mě samozřejmě také vzpomněli. A kromě mnoha krásných dárků jsem dostal jeden, který patří asi k nejkrásnějším za celý můj dlouhý život. 

Představte si: ředitel Šestky Daniel Raus mi přinesl takový docela nenápadný dívčí památníček a v něm stránku po stránce moji zdejší kolegové mi napsali svá přání. Všem osobním chválám mohu těžko uvěřit, ale ta rozmanitost nápadů, kterou je každý ten vzkaz vyjádřen, svědčí hlavně o úrovni jazykového stylu mých kolegů a říká i něco o celkové úrovni této stanice. A tak se nedivte, že mi radost z nich vstoupila ještě i do tohoto Zamyšlení na konci následujícího týdne.

Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6

Jiří Ješ
Jiří Ješ
Více fotek
  • Jiří Ješ autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/3/267.jpg
  • Český rozhlas zdroj: www.rozhlas.cz http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/223/22278.jpg