Jistě se u nás lidé zamýšlejí, kohopak to napadlo nakumulovat hned na začátek oficiálních školních prázdnin a na počátek většiny dovolených dva svátky a tím dva dny volna za sebou. Jistě, jsou zde určité historické důvody, ale ty si svým smyslem tak odporují, že je lze těžko ideově spojit.
Nad čím jsem se o svátcích zamýšlel
Po celá staletí se u nás hlásalo, že 5. července roku 863 jsme přijali s příslušným písmem křesťanství z Východu a teprve trochu později nás historie zavedla do Řezna, odkud od té doby křesťanství u nás bylo vždy spojeno s římským papežem, pomineme-li krátkou epizodu avignonskou, která toto schizma dlouho neudržela.
A tak národ časem z velké části uvěřil Mistru Janu Husovi, který v rámci boje proti církevním zlořádům přivedl velkou část Čechů k tomu, aby vyhlásili husitství jako svůj pravý náboženský program. Co to pro nás a ostatní Evropu znamenalo, všichni dobře víme. Považovali jsme za samozřejmé, že celé naše národní obrození se neslo tímto protiřímským směrem a valná část česky psaných památek přirozeně vyústila v Masarykovu lapidární větu pronesenou při jeho návratu z prvního odboje symbolicky právě na nádraží v Táboře: „Tábor je náš program.“
Nemůžeme se tedy divit, že posledních dvacet let využívají obě strany k tomu, aby příslušných a z hlediska náboženského dost protichůdných svátků využily k bližšímu osvětlení toho, co se po dlouhá léta spojovalo. Výsledkem je všeobecný pocit, že tu máme zkrátka dva dny volna bez společné ideové náplně. Letos se to samozřejmě nemohlo napravit, ale jistý pokrok, který lze uvítat, zde možná nastal a poněkud zvýšil naši historickou vzdělanost.
A to bylo také náplní mých letně svátečních myšlenek.