Svoboda volby po 22 letech

Ráno 17.listopadu 1989 jako každé jiné. Je pátek, o chystané studentské manifestaci víme, ale dopoledne ještě spořádaně dřepíme v práci. Po třetí hodině  tramvají na Albertov  a hurá do davu. Zatím je tu asi tisícovka lidí, ale další se hrnou.  Zpíváme Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumus.. (Radujme se tedy, dokud jsme mladí..) S mladými jásáme i my starší - tohle je slavnost všech – svátek vzdoru proti totalitě. Dr. Josef Šárka (druh Jana Opletala) vyzývá studenty: „Nedejte se! Tvrdě do tvrdého! Sokrates, Kristus, Ghándí!“ A oni přijímají štafetu Opletalova boje. Hodně se píská, když mluví svazácký funkcionář Jaskmanický (SSM akci pořádá). Martin Klíma za nezávislé studenty říká, co cítí všichni: „Musíme bojovat za svobodu a proti totalitnímu bezpráví!“ Vyzývá k minutě ticha za mrtvé v protektorátní Praze a na čínském Náměstí nebeského klidu. A pak …

Pak propuká bouře „Ať žije Charta! Ať žije Havel!, Masaryk!, Devátý!"  Rozsvěcují se svíčky a provolává se: „Chceme svobodné volby!  Nechceme kůl v plotě! Zrušte armádu a Lidové milice! Několik vět! Zrušte monopol KSČ!“ Začíná historický pochod studentů na Vyšehrad. Slavín je obležen desetitisícovým davem. Zatímco lidé z Vyšehradu se valí nábřežím na Národní třídu, jedu do Holešovic na schůzku Československé demokratické iniciativy – první a jediné politické strany, která chtěla konkurovat komunistům. Kolem 21 hodiny jsou bezbranní lidé mezi Perštýnem a Mikulandskou ulicí obklíčeni pohotovostním plukem Veřejné bezpečnosti a surově zbiti. Po zdech stříká studentská krev. Policejní brutalita proti nenásilné demonstraci (568 zraněných) definitivně probouzí celou veřejnost. V sobotu vznikají studentské stávkové výbory, připojují se herci, v neděli večer je v pražském Činoherním klubu založeno Občanské fórum, téhož dne v Bratislavě vzniká Veřejnost proti násilí.

V dalších dnech stávkuje většina vysokých škol, probíhají mnohatisícové demonstrace a autobusy svážejí do Prahy příslušníky Lidových milic. Ti mají ještě zachránit komunistický režim, ale generální tajemník KSČ Miloš Jakeš je odvolává a s celým ÚV KSČ rezignuje.  Ze svatořečení Anežky České  se vrací kardinál František Tomášek a v prohlášení „Všemu lidu Československa“ podpoří revoluční a demokratické změny. Ve Svatovítské katedrále slouží mši svatou pro 10 tisíc lidí uvnitř a 40 tisíc venku. Ti se pak přidávají k obří manifestaci na Letenské pláni kde demonstruje 800 tisíc a další den ještě více než půl milionu lidí. Pod vedením chartistického kněze Václava Malého se Letná modlí Otčenáš. Desátý den po zásahu proti studentům probíhá v celé zemi dvouhodinová generální stávka pod heslem „Konec vlády jedné strany“. A 29. prosince 1989 je ve Vladislavském sále Pražského hradu zvolen prezidentem Československa Václav Havel.

Sametová revoluce 1989
Sametová revoluce 1989

Tak začal převrat, do něhož Čechoslováci vkládali obrovské naděje, ale jenž byl i díky mnoha kompromisům s hroutící se komunistickou mocí nazván sametovou revolucí. Jeho nesporným kladem byl nekrvavý přechod k parlamentní demokracii, záporem přetrvávající komunistická mentalita a nepřerušené propojení starých struktur, infikující ekonomický i politický vývoj. Hektický průběh změn vyplýval také z nedostatku času a expertů v nové vládní garnituře. Pod dominantním vlivem Václava Klause dostala prioritu ekonomická transformace před kodifikací jejích pravidel. Přesto se stále ještě o mnohém rozhodovalo, m.j. o duchovním klimatu probíhajících změn. Autor těchto řádek tehdy napsal: „Máme také svobodu volby. To není žádná nová svoboda, o kterou se dá bojovat s totalitní mocí. Svoboda volby byla svobodou za všech režimů. Dobrá volba často byla provázena pokorou i obětí a proto vyžadovala sílu. Správná volba i dnes spočívá v síle poznání, přesvědčení a dobra..“ (Studentské listy, únor 1990).

V nabídce možností, jež se dotýkala spíše peněženek než duší, se ovšem ukázalo, že přednost mají přízemní materiální zájmy, kdežto síla k pokoře, oběti a dobré volbě chybí. Špinavé peníze komunistických zbohatlíků byly prohlášeny za čisté a vpuštěny do privatizace (výnos z privatizace majetku státu činil cca 980 miliard korun). Oprávněné požadavky na vrácení komunisty uloupeného majetku (včetně církevního) naopak byly potlačovány a teprve rozhodná většina demokratických sil v parlamentu tento odpor Klausova křídla přemohla. Absence nové ekonomické legislativy nicméně umožnila i rozkradení velké části toho, co po komunistech zbylo. Nikoli tedy vyrovnání s minulostí a sociální spravedlnost, ale „trh bez přívlastků“, tržní vztahy i v mnoha mimoekonomických oblastech života a  „neviditelná ruka trhu“ byly povýšeny na božstva nového pořádku.

Kupónová privatizace
Kupónová privatizace

Brzy si exkomunističtí disidenti vzpomněli na marxistické poučky a znovu se pustili do boje o absolutní moc. Za pomoci tehdy jimi ovládaných Lidových novin rozvinuli štvavou kampaň zejména proti křesťanskodemokratickým politikům a odlišně názorově orientovaným kolegům z Charty 77. Boj se přenesl i do mravní oblasti a na stránkách Lidových novin dostávali prostor propagátoři pornografie, potratů a drog. Výsledkem této zdivočelé svobody bylo neobyčejné zhrubnutí mravů a společenského diskursu a hluboký deficit úcty k životu, projevující se i v nárůstu nejtěžší zločinnosti. Třebaže se počty umělých potratů v průběhu doby snížily - hlavně v důsledku vyššího používání (i abortivní) antikoncepce – každoroční ztráta skoro 25 tisíc lidských životů zůstala traumatem naší doby. Navíc jsme se jako členský stát EU stali objektem indoktrinace asociálních trendů, jako jsou útoky proti tradiční rodině, zabíjení starých a nemocných lidí, privilegia roztodivných sexuálních orientací, nebo popírání přirozených rozdílů v psychologii, roli a poslání muže a ženy.   A to nemluvíme o importu sebevražedné unijní politiky „multikulturalismu“ a s tím spojeného diktátu „politické korektnosti“, což není nic jiného, než pokus o umlčení svobody slova.  Ani naše členství v NATO není bez problémů, jak po našem vstupu do aliance ukázalo „humanitární bombardování“ civilního obyvatelstva Jugoslávie s podporou tehdejšího prezidenta Havla (část útočících letounů létala přes území ČR), čímž jsme se stali spoluúčastníky flagrantního porušení Charty OSN.

Ilustrační foto
Ilustrační foto

K pozitivům polistopadového vývoje naopak patří, že česká ekonomika se po rozpadu východních trhů a útlumu těžkého průmyslu přeorientovala na vyspělé západní ekonomiky a stala se jednou z nejrozvinutějších ve střední a východní Evropě. Koupěschopnost obyvatel ČR je sice stále ještě pod evropským průměrem (disponibilní příjmy jsou o 42 procent nižší), nicméně převyšuje koupěschopnost v Polsku, Maďarsku a na Slovensku. Výrazně si Češi polepšili, pokud jde o celkovou životní úroveň, průměrný měsíční příjem domácností zaměstnanců se od počátku 90. let zvýšil více než trojnásobně, stejně jako příjem domácností důchodců. Závažnými kazy na hospodářském zdraví republiky však je přetrvávající korupce, neprůhlednost vlastnických vztahů u společností s akciemi na doručitele (zvláště dostávají-li státní zakázky) a úniky miliardových částek do daňových rájů.

Přes všechny tyto (a četné další) problémy posledních let, je výsledek politických a hospodářských změn po listopadu 1989  celkem pozitivní. Ve stavu, který by výhodami sametové revoluce zhýčkaný občan mohl nazvat marasmem, stále existují a dokonce přibývají  „ostrovy pozitivní deviace“. Ani v dnešní situaci hospodářské stagnace a na prahu ekonomické krize neznámého rozsahu, jež má svůj původ v globální nezodpovědnosti elit a institucí západního světa, nemusíme zoufat. Stále pro nás platí byť už omezenější, ale přeci jen ještě podobná svoboda volby jako před 22 lety. Není však od věci mít na zřeteli pilotní program prezidenta T.G. Masaryka: ne César, ale Kristus!