Zase bych zvonil klíči

Ano, vím, že tu mnozí kradli a kradou. A ještě se nám smějí do očí. Jiní příživničí, jedni, ti shora, na veřejných zakázkách, druzí, ti zdola, na sociálních dávkách. Řadě těch, ať materiálně či společensky „za vodou“, už ani nestojíme za pokrytectví. A zaměnily se u nás poměry a zákony volného trhu s tržištěm poměrů uvolněných od zákonů. Je mi jasné, že ekonomický malér mají zase zalepit hlavně ti chudší a chudí, zatímco loupežníci jsou zajištěni na generace. Že pravda a láska nezvítězily nad lží a nenávistí. Vždyť se také těm prvním dvěma popelkám kvůli tomu mazaní nabubřelí slouhové těch druhých dorot posmívají. A pokus o dialog občanů s politickými „nadobčany“ mnohokrát končí plivancem pod nohy muži a ženě z ulice.

Už jsme zase „my“ a „oni“. Poddaní a vrchnost. Štve mě, jak se k sobě chováme hnusně, a ti, kteří by měli jít příkladem, jsou těch odporností vzory. Zlobí mě, jak se veřejné debaty mění ve spory hluchých s němými, navíc každého z nich z jiného patra babylónské věže, kteří, byť si vůbec nerozumějí, nakonec se porvou kvůli pitomosti, o níž tvrdí, že je to princip (byť si to vůbec, ale vůbec upřímně nemyslí). 

Trápí mě, že pro řadu příslušníků tzv. elity stále platí to krylovské: „A intelekt, když bez duše, pak podoben je ropuše!“ a že ty ropuchy si myslí, jak se staly krásnými princeznami bez milosti láskyplného polibku. A propos Karel Kryl: nepřipadá vám někdy, že nejen na rohu ulic kati káží o morálce? A pak: slovo neplatí. Ani slovo muže, ani ženy. A činy se nekonají. Když tak měkkosti nebo podlosti. V duši pláču nad každým nebohým a přemýšlím, jak mu pomoci, a nenávidím všechny, kteří někoho ošidili, a občas ve mně vzkypí touha po baseballové pálce jako Michaelu Douglasovi ve filmu Volný pád.

Alexandr Dubček na Letné v listopadu 1989
Alexandr Dubček na Letné v listopadu 1989

Štve mě, jak neustále pátrám, koho zvolit, a předem tuším, že se při volbě zase spletu. Cítím, že touha po tom, aby si lid konečně vládl, se proměnila v realitu, v níž se zastupitelská demokracie postupně přetransformovala v jakousi partajokracii a ta v polodiktaturu nejrůznějších mafií a „lobbistů“. Myslel jsem, že prezident by se měl ucházet o moji úctu a pokoru, a on, jak se mi zdá, tropí si ze mne šašky. A proč se vláda postpubertálně vytrvale hádá o pitomosti a nečiní stejně neúnavně pro občana? Či alespoň proč mu trpělivě, srozumitelně a hlavně vnímavě nevysvětluje, že mu v současné ekonomické situaci, kterou nezavinila, nemůže lézt do zadku? 

Poslanci stran vůči sobě v opozici si berou až fetišisticky k srdci a do portmonek odkaz tzv. opoziční smlouvy, a pseudoideové spory v zákulisí překouzlují v kšeftařskou jednotu. Občas za bezesné noci vzpomenu si na verš Františka Gellnera: „Všichni mi lhali, všichni mi lhali, blázna si ze mne dělali…“ A říkám si potom už ne ve zvučné řeči vázané, nýbrž jak mi zobák narostl: „Ty starý vole, a ty jsi tak bezmezně věřil!“ 

Karel Kryl
Karel Kryl

Ale co bych vám to tady vypočítával; však znáte to také, někteří nejspíš ještě lépe a vnímavěji. A skoro každý mohl by přidat jeden nebo spíš víc vzteklých výkřiků či zoufalých stesků. Přesto (ale možná právě proto) nesouzním s těmi, kdož se podivují (často i sami sobě), že „tehdy zvonili klíči“. A jejich fňukání parafrázuje uvozhřeného mrňouse ze starého francouzského filmu Knoflíková válka: „Kdyby sem to býval věděl, tak by sem sem nechodil (a nezvonil)…“ 

Cítím, že i kdybych tehdy, v tom listopadu 1989, tušil, co nás za dvacet dva let čeká, stejně bych zvonil. Protože bych větřil ve vzduchu tu svobodu, kterou si vycinkám, a která mi dá šanci se všem těm budoucím lumpárnám vzpírat. To tenkrát, před zvoněním, nešlo. A pokud to člověk dělal, činil tak hlavně kvůli sobě a svému svědomí. Protože v drtivé většině nám bylo jasné, že je tady bolševik se svými potupnými manýrami navždy. A ti, kteří nyní vykřikují, že jim bylo „už dávno před listopadem“ jasné, že vláda jedné strany brzo potáhne do pekel, až na výjimky (zpravidla se rekrutujícími z těch, kdo proti jednovládnictví něco dělali, jako byl nedávno zesnulý básník Ivan Jirous) kecali, kecají a budou kecat. 

Sametová revoluce 1989
Sametová revoluce 1989

Kvůli tomu bych zvonil, i kdybych věděl, co tuto zem nemine. Že se proti tomu můžeme ozvat. Teď, když už vím, co přišlo po listopadovém zvratu, hodnotím všechno střízlivěji. Co jsme mohli od lidu této země a jeho zvolenců vlastně očekávat po padesáti letech nesvobody, ponížení a izolace? Že se tu všechno mávnutím čarodějného proutku kouzelnice Svobody změní? Ne, to nemohlo přijít. Takové věci se nedějí snadno. Zarputilost. Kritickou mysl. Neodbytnost. Odvahu. Víru. A kdo ví, co všechno to ještě chce. Zárodky toho jsme dostali teprve oním zvoněním. A zatím se s tím ztěžka stále ještě učíme zacházet. Spermata svobody dlouho doháněla vajíčka občanství, pak se to v nás (a to ještě ne ve všech) dlouho vytvářelo a nato těžce rodilo a teď už jak takž řve a počurává se a snad časem začne rozum brát. 

A ještě pro něco bych znovu zvonil, i kdybych věděl… Nikdy nezapomenu na slova mé maminky, dnes už jedenáct let mrtvé. Byla to žena autenticky z lidu, neboť z žižkovské jedné místnosti, v níž žilo až osm lidí, absolventka základní školy (a zdali všech osmi tříd) v téže svobodné republice Žižkov, vždycky jenom pracovala, závislá pouze na sobě a na svých nejbližších. Ve dnech, kdy byly v roce 1991 uvolněny ceny, poslouchala máma vzrušenou debatu svých žižkovských kolegyň v krámu. Nervózní řeči frustrovaných strachem z drahoty. A pak řekla: „Víte, já jsem celej život žila skromně. Tak budu žít skromně i dál. Hlavně, že už tady nejsou!“ Tehdy jsem se jí nezeptal, zda tím zamlčeným „oni“ myslela sovětské okupační vojáky nebo „komonouše“, jak členy KSČ rozmarně přezdívala. Dnes se domnívám, že nejspíš oboje. I kvůli mojí mamince bych znovu zvonil klíči. Teprve teď zpětně totiž přicházím na to, že vždycky skoro ve všem měla moudrou, zkušenou pravdu. Tedy nejspíš i v tomhle.