Truchlení za Fistulu

Přidávat do nekonečného proudu slov o velikosti a významu Václava Havla ještě spoustu dalších je troufalé i lehce zvrácené. Mediální nauzea, kterou toto mnohomluvení tu a tam vyvolává, je bez toho obtížně snesitelná. Leč „býti zasypáván slovy“ patří k údělu národních ikon, které po smrti ještě alespoň na chvíli o kus povyrostou, ať už je milujeme nebo nenávidíme. A tak to nejpřirozenější – ticho a usebrání, prázdný list papíru – zůstává i nyní zapovězeno.

Estetická energie ikony

Česko zažívá po smrti Václava Havla zvláštní déja vu, něco, co už jsme jednou cítili. „Vrací se nálada sedmnáctého listopadu,“ pojmenovalo ji přímočaře několik lidí. Pocit spojení, shody v jistých obecných ideálech, které v listopadu i později symbolizoval právě Havel. Je to výjimečná, mimořádná zkušenost, protože se zdálo, že tento pocit tu už dávno není přítomen, že z cynického českého prostředí zmizel a ztratil se v zákrutech omezeně a jednorozměrně vnímané politiky. A přece: smrt ikony – která je vždy zároveň jejím věčným zrozením, protože teprve smrt zajišťuje ikoně nesmrtelnost – znovu uvolnila zakládající mytickou energii, z níž žije každé společenství, a to i pro lidi, kteří zrození ikony nezažili.

Loučení s Havlem na Václavském náměstí
Loučení s Havlem na Václavském náměstí

Jako bychom si skrze smrt Václava Havla potřebovali znovu připomenout, že státy mají žít estetickou zkušeností, z níž se zrodily. Bez tohoto dotyku s jistou vznešeností společného, které vzniklo v radikální proměně (či zlomu), jakou byl i pád komunistických režimů na konci roku 1989, se žádné společenství nemůže dlouhodobě udržet.

Zmizí-li estetika, osobní dotyk s energií změny, nastupuje éra odosobněného, formálního racionalismu a i nadšeně oslavovaná demokracie se stává chladným mechanickým strojem moci. Převládne-li naopak estetický cit nad rozumem, roste riziko, že se společenství rozplyne do nerozlišitelné anonymní kaše všelijakých hnutí, která může rychle přerůst v různobarevný nacionální fašismus.

Smuteční průvod za rakví Václava Havla
Smuteční průvod za rakví Václava Havla

Česká společnost nikdy netrpěla přehnanou náklonností k estetickým hodnotám, s výjimkou pravidelného vylévání emocí po vítězství hokejistů nebo úspěchu fotbalistů. Minimálně od první krize v roce 1997 se blíží k prvnímu extrému, kdy je společnost a její práce s mocí vnímána spíše jako stroj než jako živý organismus. Estetická energie, kterou možná jen na chvíli náhle a překvapivě oživuje smrt Václava Havla, nabízí cestu k jistému vyvážení vztahů mezi rozumem a citem, jehož bychom se ovšem nejprve museli tvůrčím způsobem chopit.

Nanejvýš stimuluji…

K ikonickému a mytickému charakteru veřejné postavy Václava Havla, který vznikl během prvních měsíců po listopadu 1989, ale který se, jak je vidět právě teď, udržoval po celou dobu, patřila i velká důvěra v jeho politické a lidské schopnosti. Když to řekne nebo udělá Havel, už není třeba nic dodávat. Stačí se přidat, souhlasit nebo jen naslouchat. Havel možná až příliš často vykonával kritickou práci za ostatní, kteří pak neměli potřebu v tvorbě a hledání pokračovat. S Havlem myslitelem se buď souhlasilo, nebo byl kritizován; jen naprosto výjimečně se někdo snažil jeho myšlení rozvíjet.

Ostatky Václava Havla
Ostatky Václava Havla

Estetická energie, kterou samovolně uvolnila Havlova smrt, ale potřebuje zpracování. Žádá si, abychom se jí nějakým způsobem chopili, každý sám za sebe, ale možná i všichni dohromady. Jak to udělat, nedokázal Havel říct ani během svého života. I když možné cesty nápadně naznačoval, chtěl zůstat oním Fistulou ze hry Pokoušení, k němuž se otevřeně hlásil: „Konkrétní rady nedávám a za nikoho nic nezařizuji. Nanejvýš občas stimuluji.“

„Hlavním hrdinou mých her je divák,“ říkával Václav Havel, a to platí i dnes, kdy se všichni podílíme na jeho posledním představení: truchlení za prezidenta. Jenomže i truchlení je především práce (Trauerarbeit) a ta skutečně začíná až tehdy, kdy tělo zemřelého provždy zmizí v zemi. 

(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)