Věra 68: monument míjení s Věrou Čáslavskou

Během premiérové projekce dokumentárního filmu Věra 68 se několikrát tleskalo na otevřené scéně. Nikoli ale filmu – uměleckým kvalitám, překvapivosti, výjimečnosti či vtipu, s jakým byl vytvořen –, nýbrž jeho hvězdě, Věře Čáslavské. Byla to pocta a poděkování sportovkyni, která sbírala gymnastické medaile v kritické době 60. let a kterou komunisté později odstavili jen proto, že odmítala odvolat podpis pod dokument Dva tisíce slov, jehož smyslu už dnes téměř nikdo nerozumí, pokud vůbec ví, že takový text existoval.

Z premiéry filmu se stala národní demonstrace. Veřejné předvádění krásného vztahu, ukazování silné společenské vazby k postavě, která svým postojem jako by i zpětně pročišťovala svědomí ostatních, kteří v době komunistické vlády tolik odvahy neměli. Zvláštní poděkování a gratulace k sedmdesátinám, oboje zrozené z adoračního naladění filmu. I filmový záznam režisérky Olgy Sommerové je takovým „milým dárkem“, poděkováním, gratulací. Spíše než umělecký dokument připomíná pěkně zabalenou krabičku, převázanou růžovou mašlí, v níž je něco sladkého na zub a lístek s nápisem „Díky, Věro, Olga!“ Film nehledá než roztomilé přáníčko, nikoli však kvůli jménu Věra, nýbrž kvůli jménu Olga, které mělo to štěstí a bylo u toho.

Obludně monumentální

Empatický humanistický dokument… Kdeže. Dílo humanistů se nevciťuje samo do sebe, do vlastní, krásné emoce (kýč jakožto smrt umění: dojetí krásou vlastního dojetí, svým sebevztahem, mocí emoce), ale do člověka, kterého zkoumá, kterého chce teprve najít a ve stylu, jenž odpovídá tvůrcově naturelu, posléze provizorně, zkusmo a nedokonale, nějak ukázat. Věra 68 nehledá nic, dávno před natáčením bylo nalezeno. Dívá se omámeně z jednoho úhlu. Neproblematizuje, neklade otázky: sobě, společnosti, divákům; dokonce ani té, kterou má kamera celou dobu pod dohledem. Té obzvláště ne. Té se nelze – nesmí se, jest zapovězeno – dotazovat a raňovat ji tak nutností odpovídat (Co je sláva? Co jsem já? Kam zmizel můj sport?). Není třeba se ptát. Všichni znají, všichni vidí ten starý obraz: Ecce homo!!! A tleská se, krásně se tleská… povinný aplaus vestoje. Člověku – nám všem!

Věra Čáslavská / Věra 68
Věra Čáslavská / Věra 68



Už dlouho nebyl k vidění dokument, který by byl tak obludně monumentální. Původní pozitivní emoce, možná i opravdová láska, se proměnila v klanění. Hladit po srsti pomáhá i hudba. Má vyzdvihnout emoci ještě výš, do říše umění, tam, kde city získávají věčnost a vznešenost. A tak tento „krásný“ cit, hypertrofovaný zálibou v sobě a sugestivním médiem filmu, staví pomník sobě i ženě, kterou k této sebeprezentaci využil. Ach, pomník člověčenství, mohyla hrdinství, jež národu tolik chybí, takže nikomu nemůže vadit, že natahovaná špička tohoto obelisku ve snaze ukázat „pravé hodnoty“ zpupně míří až kamsi nad nebesa. V době technologické „demokratizace multimediálního manipulování“ patří nadšená filmová mytizace (filmový pomník) k nejjistějším cestám, jak říct, že něco stojí za to. Je to ale cesta nejlacinější, pohodlná a nedůvěryhodná. Proto se jí skuteční dokumentaristé, hledající poklad odlišnosti ve světě stejnosti, úzkostlivě vyhýbají a odmítají budovat národní monumenty a iluzivně potvrzovat mýty smečky, přestože spolu s Olgou Sommerovou vědí, že pozitivní vzory a identifikační vyprávění (mýty) české společnosti zatraceně chybí.

Kde zůstala Věra?

Monumenty, jakkoliv na první pohled vznešeně krásné, jsou nakonec vždy obludné, protože sebezálibně kadeří originální touhu, aniž by se ptaly, proč tuto touhu máme a proč se nás drží. Monumenty jsou pomníky míjení. Tak jako film Věra 68, kde hodinu a půl sledujeme obrovskou ikonu slavné gymnastky, a přesto se na konci musíme ptát: A kde zůstala, kdo je Věra Čáslavská?!