Čína kráčí do minulosti

Světově proslulá stanice Al-Jazeera (Džazíra) dostala v Číně stopku. Její anglické vysílání z nejlidnatější země světa tak končí, protože komunistické úřady odmítly prodloužit novinářskou licenci její reportérce Melisse Čchanové a navíc za ní nepovolily náhradu. Čínští cenzoři si tak nyní možná mnou ruce, ovšem pověst Číny ve světě, zejména v tom novinářském tím značně utrpěla.

Zahraniční zpravodajové působící v daném státě jsou vždy jakýmsi oknem do světa, kterým ven vycházejí informace o domácím dění, o politice, kultuře a dalších zajímavostech. Nikdy není nic černobílé, samozřejmě pokud dotyčný reportér působící v zemi s totalitním či autoritářským režimem neklesne do role pouhého posla dobrých zpráv, ať už jsou jeho pohnutky jakékoliv.

I proto také redaktorka Al-Džazíry v uplynulých pěti letech v Číně točila např. o zatýkání stěžovatelů, tzv. petitioners přicházejících do Pekingu, kde, jakožto u poslední instance, hledali spravedlnost nebo o ilegálním zabírání půdy farmářům. Čínské úřady důvody neprodloužení víza a novinářské akreditace nesdělily, podle nejmenovaných zdrojů jim však vadil dokument o podmínkách v pracovních táborech v ČLR, přestože se Melissa Čanová na jeho přípravě přímo nepodílela.

Američanka Melissa Čchanová pracující pro Al-Džazíru je přitom vůbec prvním zahraničním akreditovaným novinářem vypovězeným z Číny za posledních čtrnáct let. Naposledy se to stalo dvěma novinářům z Německa a Japonska v roce 1998. A nic na tom nemění ani skutečnost, že její příspěvky z 29. Letních olympijských her v Pekingu nebo z ničivého zemětřesení v S´-čuanu v roce 2008 viděli televizní diváci na všech kontinentech naší planety.

Peking tak jen potvrzuje nastoupený kurz, tedy co nejvíce omezit práci zahraničních reportérů. Přitom ještě před začátkem letní olympiády v roce 2008 sliboval, že práci novinářů maximálně usnadní a uvolní jejich pohyb po Číně. Opak je ovšem pravdou a denně se o tom mnozí žurnalisté přesvědčují. V posledních dnech jsou na kobereček zváni zpravodajové z některých světových médií kvůli informování o útěku slepého čínského aktivisty Čchen Kuang-čchenga, jehož útěk z přísně střeženého domu na americkou ambasádu v Pekingu sledoval doslova celý svět.

Al-Džazíra
Al-Džazíra

Na druhé straně přitom čínská média doslova expandují do zahraničí. Jen vládní agentura Sin-Chua, Nová Čína má pobočky ve 107 zemích světa, provozuje rozhlas, televizi i internetové stránky a zprávy vydává, vedle čínštiny, v dalších sedmi jazycích včetně angličtiny nebo arabštiny. Její finanční prostředky jsou navíc prakticky neomezené, protože spadá přímo pod vládu i komunistickou stranu Číny. A podobné je to i v případě centrální televize CCTV, která expanzi na evropské trhy zahájila už v roce 2006, kdy se dokonce objevila v Itálii v pozemním digitálním multiplexu B provozovaném veřejnoprávní televizí RAI.

Zajímavé je určitě i srovnání, kolik čínských zpravodajů působí v té které zemi včetně České republiky. U nás je nyní akreditováno šest čínských novinářů, zatímco českých v Číně jen dva. Jeden za Českou televizi, druhý za Český rozhlas. Nepoměr je evidentní, navíc v případ čínských reportérů existují pochybnosti, zda vykonávají jen žurnalistickou práci.

Ale zpět k případu Al-Džazíry, tedy stanice se základnou v Kataru. Peking velmi nelibě nesl už její intenzívní vysílání o tzv. arabském jaru. Jeho případného rozšíření i do Číny se tamní soudruzi báli jak čert kříže a ještě více zesílili cenzuru internetu. S čínskými úřady však bojuje téměř každé zahraniční médium odkázané na milost Pekingu. Pro své reportéry totiž musí získat akreditaci, která je udělována, v tom lepším případě, na jeden rok. Poté musí být obnovena. V nedávné minulosti s těmito čínskými větrnými mlýny „bojoval“ třeba i zpravodaj listu Washington Post, nositel Pulitzerovy ceny Andrew Higgins. A zdaleka nebyl sám.