Staronový ruský prezident – staronové vztahy EU-Rusko? V neděli 3. června jsem v pořadu ČT24 „Horizont“ trochu rozebral páteční schůzky ruského prezidenta Vladimira Putina s německou kancléřkou Angelou Merkelovou a s francouzským prezidentem Françoisem Hollandem. Na dotaz (mimo obraz), zda po těch schůzkách je spolupráce s Putinem na pacifikaci Asádova režimu pravděpodobnější, jsem řekl, že není. Vycházel jsem z neochoty německé kancléřky vyvinout na Putina takový tlak, jaký by jej přiměl dát ruce pryč od jeho syrského chráněnce Bašára Asáda. Po Berlínu už klidně mohl zůstat indiferentní k mnohem rezolutnějšímu postoji francouzského prezidenta Hollanda vůči ruské „neutrální“ politice k brutalitě vojenského potlačování syrského povstání, i k signálů§m z Francie i odjinud, že bez mezinárodního zásahu, aspoň v podobě účinnějších sankcí, ne-li už v podobě intervence, tvrdošíjnost Ruska a Číny v RB může stát Syřany ještě další tisíce životů.
Svět podle Zdeňka Velíška (220)
V „Horizontu“ jsem neměl prostor pro to, abych připomněl důvody toho markantního rozdílu mezi německou a dnešní francouzskou politikou vůči Rusku. Dnešní Německo je s Ruskem provázáno sítí ekonomických vztahů o mnohem větším objemu, než jaký mají obchodní vztahy Francie s Ruskem. Což ostatně Putin na společné tiskové konferenci v Paříži Rollandovi uštěpačně vmetl do tváře. Správného adresáta takové výčitky, Hollandova předchůdce Sarkozyho, neměl už po ruce.
Takřka bezprostředně po Putinových návštěvách Berlína a Paříže se v Petrohradě konal tzv. sumit EU -Rusko. Byl jsem zvědav, zda se tam potvrdí, že Putinovo Rusko nehodlá nějakému „strategickému partnerství“ s Evropskou unií obětovat své velmocenské postavení. To si pěstuje na globální scéně právě tou svou neoblomností v obhajobě ruských zájmů v regionech, kam je úspěšně zanesli už sovětští předáci, dobří spojenci a obchodní partneři despotických režimů, z nichž některé už padly za oběť arabskému jaru, jiné, jako právě ten syrský, zápasí o přežití.
Měl jsem za to, že se v Petrohradě jen potvrdí, co Putin naznačil v Berlíně a v Paříži. Že jeho Rusko své zbylé pozice na Blízkém východě nejen nehodlá ale ani nemusí obětovat svým evropským ambicím, protože obchodní, a v širším smyslu i ekonomická a zvolna i finanční (a někde i personální!) provázanost rostoucího počtu evropských zemí s Ruskem si sama vynutí takovou evropskou politiku vůči Rusku, která Kreml v jeho globálních aspiracích nebude ohrožovat. Potvrdil to opravdu petrohradský summit EU-Rusko, kde Evropu zastupovala jen její „exekutiva“, Van Rompuy, José Barroso, baronka Ashtonová a komisař pro energetiku Günther Öttinger?
Naštěstí, a celkem překvapivě, tohle petrohradský summit tak docela nepotvrdil. Naopak se do určité míry ukázalo, že Evropa, a to i když ji zastupují nikoli politici, ale vrcholoví úředníci, nehodlá směnit některé své politické zásady a hospodářské zájmy za ruský ústupek ve věci Sýrie. Možná tomu napomohl i fakt, že klesající cena ropy momentálně oslabuje ruskou dominantní pozici vůči Evropě v energetických surovinách.
O to víc pak vystupuje do popředí druhý fakt, totiž že do zemí EU proudí (podle některých pramenů) kolem 50 % celkového objemu ruského zahraničního obchodu. V ekonomické provázanosti Ruska a Evropy nemusí mít vždycky navrch Rusko! A tak si v Petrohradě Putin musel například postěžovat na tu část evropské energetické politiky, která má za účel bránit vzniku monopolního postavení zahraničních (a hlavně ruských státních) energetických gigantů snažících se ovládnout v zemích EU už nejen zásobování energetickými surovinami, ale i energetickou distribuci i produkci.
To je mimochodem problematika, na kterou by každá evropská země, ČR nevyjímaje, měla být citlivá. Právě tak, jako na záležitosti kolem vízové politiky vůči Rusku, kterou se Putin v Petrohradě rovněž snažil změnit na bezvízovou. Takže jednou větou: ke strategickému partnerství, které by bylo tak „nerozborné“, jako bývala „družba“ Moskvy s východní půlkou Evropy, mají EU a Rusko po pondělním setkání v Petrohradě stále stejně daleko. Ostatně hned další Putinova cesta, opačným směrem na Dálný východ, nám říká, jaké místo asi by v globální politice Ruska zaujímalo pouto mezi Kremlem a Evropou, kdyby evropské špičky vsadily na jeho „nerozbornost“, to jest na ještě větší závislost svých zemí na Rusku, než do jaké už upadly některé z nich v současnosti.