Minulý týden mám spojen především se dvěma nejsilnějšími zážitky (pokud pominu ty pro tuto rubriku příliš intimní): 1) horečka sobotní noci neboli setkání s mým hudebním bohem ex-DM Alanem Wilderem v Lucerně + 2) horečka středečního večera v O2 areně při zápase Kladno – Pardubice.
Grand restaurant pana Jágra
Vzhledem k tematickému zaměření těchto stránek se budu věnovat tomu druhému zážitku, který byl nezapomenutelný i díky velkému kontrastu, který jsem ve stejné budově zažil během 24 hodin. V úterý tu totiž hrála proti karlovarské Energii opravdu DOMÁCÍ Slavia před bídnou návštěvou čítající přesně 2 682 diváků (mimochodem vloni sem jen dvakrát přišlo míň fanoušků), což se v těchto prostorech nedá rozhodně nazvat ani poloprázdnými tribunami (předpokládám, že vstupné zdaleka nepokrylo ani vypotřebovanou energii největší české arény).
A to byl prosím souboj týmů, které na jaře 2008 respektive 2009 spolu sehrály dvě nezapomenutelné finálové série, pochopitelně za poněkud jiného diváckého doprovodu. A to se prosím do sestavy domácích po zdravotní mini-pauzičce vrátil Roman Červenka, který už ve svém úvodním duelu proti Kladnu (před šestinásobně vyšší návštěvou) jasně ukázal, že v měřítkách tuzemské extraligy je už prostě „někde jinde“!
A tady jsme nejspíš u jád(g)ra pudla: opravdu jediný hráč, který dokáže průměrnou návštěvnost dramaticky změnit (pochopitelně jen díky tomu, že doma není doma na Kladně, ale v Praze), je prostě pouze Džej-Džej neboli osmašedesátka neboli Jaromír Jágr.
Ani na domácí premiéru pardubického Aleše Hemského či libereckého Ondřeje Pavelce nebylo vyprodáno a dovolím si tvrdit, že se to nejspíš nepovede ani další hvězdě a neproduktivnějšímu českému vyslanci v posledním ročníku NHL Patriku Eliášovi, pokud snad za Spartu někdy v říjnu nastoupí.
Výše zmíněný zážitek tedy nebyl způsoben jen hrou (i když ta byla vysokojakostní a v naší nejvyšší soutěži jen zřídka viděná), ale především počtem diváků (přesně 15 705), kteří, při vší úctě k Plekancovi, Kaberlemu či Židlickému, přišli víceméně pouze za Džegrem.
Vychází mi z toho jediné: druhého Jágra (promiň, Michaeli Frolíku) už i přes můj nezdolný optimismus asi NIKDY VÍCE mít nebudeme. Takže: alou do hledišť, tohle je historická příležitost, kterou by byl pro každého hokejového gurmána hřích nevyužít!