Nejasné hranice arabského světa

Před časem jsem byl požádán, abych podal výklad na téma „geografického rozdělení zemí arabského světa“. Užívat Wikipedii zvládne dnes i malé dítě. Co ale centrální mozek lidstva laikovi nenaservíruje intelektuálně předkousané, je pohled takříkajíc „pod pokličku“. Ona je totiž otázka nejen, co je arabský svět, ale i kdo jsou Arabové a co činí stát „arabskou zemí“.

Zpochybněme nejprve argument, že arabský svět se dá teritoriálně vymezit. Patří do něj Maroko se svojí velkou částí populace, jež je berberského, tj. etnicky nearabského původu? Je jeho součástí i Malta se svým jazykem, který je, byť to jeho mluvčí neradi slyší, i přes vliv italštiny a angličtiny primárně pozůstatkem severoafrického dialektu arabštiny? A co taková Libye, kterou vedle Arabů obývají i různá nearabská etnika, jako jsou černoši, pouštní lidé zvaní tebu, tuaregové a berbeři? Patří do arabského světa celý Irák včetně severu, obývaného převážně Kurdy? Máme z arabského světa naopak vynechat převážně indoevropský Írán i přes jeho nemalou neindoevropskou arabskou menšinu? Krom toho obyvatelé zemí, jako je Egypt či Libanon, si občas kladou otázku, zda vůbec jsou Araby. Nacionalistické ideologie faraonismu v Egyptě a fénicismu v Libanonu, které čerpají národní identitu ze starověku, tj. z doby dávno před příchodem Arabů, v těchto zemích nevznikly náhodou…

Francouzský myslitel Voltaire (1694-1778) říkal, že aby s někým mohl smysluplně diskutovat, je třeba si nejprve definovat pojmy. Ještěže se nedožil postmoderní doby, která ukazuje, že věci nejsou často to, za co se vydávají. Příkladem může být právě otázka „Kdo je Arab?“ - Definuje se Arab dle jazyka, tj. arabštiny? A jaké, když má arabština tolik variant a ta spisovná verze nemá žádné rodilé mluvčí? Nebo se Arab definuje etnicky? Ideolog arabského nacionalismu Sáti‘u ‘l-Husrí (1882-1968) kdysi pravil, že Arab je každý, kdo mluví arabsky. To mne trochu znepokojuje, protože jakožto arabista arabsky jaksi mluvím… Mimochodem, ne každý etnický Arab arabštinu umí či používá…

Pak je zde otázka, zda jsou hranice arabského světa totožné s hranicemi států. Některé hranice uhánějí geometricky napříč pustinou a nejenom, že bez ohledu na nomádský pohyb místních kmenů či historické souvislosti svévolně rýsují, kde je ještě „Arabsko“ a kde už ne, ale také skrývají skutečnost, že regionální celky, jako je severoafrický Maghrib (zahrnuje Maroko a okolí), blízkovýchodní Mašriq (zahrnuje zhruba území Sýrie, Iráku a okolí) a subsaharský Sahel (pás táhnoucí se od Mauretánie až přibližně po Súdán), jdou přes hranice států a neexistuje jejich všeobecně přijímané teritoriální vymezení. Navíc jsou zde ve hře i nestátní identity – například tzv. zálivová (u Arabů z Perského zálivu), kmenová, muslimská (pokud tedy nejde například o arabské křesťany) či beduínská (tj. identita vytvořená na základě životního způsobu).

Arabské země
Arabské země

Skutečnosti nejblíže je asi úvaha, že vymezení arabského světa je výsledkem překryvu faktorů, jako jsou arabský jazyk, etnické složení populace, náležitost území k regionálnímu nadstátnímu teritoriu (Maghrib, Mašriq, Sahel), (ne)členství v mezistátních organizacích (zejména Organizace islámské konference, Liga arabských států a Africká unie) a v neposlední řadě také faktorů kolektivní historické paměti a subjektivně vnímané identity u místních obyvatel.

Problematika geografického rozdělení arabského světa není jen lákavým tématem pro diskuzi, ale má i velmi reálné dopady. Například konflikt na poloostrově Sinaj, kde se místní obyvatelstvo nikdy moc necítilo být Egypťany (Sinaj byla přičleněna k Egyptu v moderní době formálně až v roce 1906) a tak mu nedělá větších problémů zničit tamní plynovod, unášet turisty nebo destabilizovat izraelské pohraničí bez ohledu na postoj egyptské vlády v Káhiře.

Dalšími příklady problémů s geografickým rozdělením arabského světa jsou spory o národně-arabský charakter Libanonu, které spolu s dalšími příčinami přispěly k tamní občanské válce v 70. letech minulého století, a nejrůznější sjednocovací a integrační tendence (vzpomeňme na „Sjednocenou arabskou republiku“, svérázné to soustátí Egypta a Sýrie) nebo tendence separatistické či dezintegrační (viz berberská oblast zvaná Kabýlie v severním Alžírsku, spor regionu Tripolska s na východ od něj ležící Kyrenaikou v Libyi, fakticky takřka samostatný Kurdistán v severním Iráku či dělení Súdánu na severní a jižní v roce 2011). Role Kurdů v občanské válce v „Syrské arabské republice“, jak se podle v Damašku ještě stále vládnoucího režimu Sýrie oficiálně jmenuje, pak stejně jako odpor šíitských Arabů vůči svým sunnitsko-arabským vládcům v Bahrajnu ukazuje, že ani země oficiálně arabské nejsou prosty přítomnosti silných minorit a další identity v nich často hrají zásadní roli.

Když to shrneme, dá se říci, že pomyslný „arabský svět“ by neměl být vnímán pouze prizmatem státních hranic či jako homogenní oblast prostá vnitřní pestrosti a rozporů. Jde totiž o teritorium překrývajících se entit a identit. Ignorování politické geografie a historického pozadí formace státních celků má v regionu Blízkého východu své důsledky. Američané, kteří vtrhli v roce 2003 do Iráku, a pak se jim země léta rozpadala pod rukama, by mohli vyprávět.