Svět podle Zdeňka Velíška (257)

Možná, že rok 2013 se jednou bude v historii Evropské unie označovat jako rok voleb do německého Bundestagu. Za prvé proto, že v evropských institucích se – když to řeknu s trochou nadsázky – všechno zastavilo a napjatě se čekalo, zda to opět bude Angela Merkelová, kdo bude formulovat německé postoje k evropským otázkám. Jedním z velkých handicapů rozhodování o koncepčních otázkách a o nejvážnějších problémech Unie je fakt, že se s ním tak často čeká, až některá z klíčových zemí překoná delikátní předvolební období a až bude jasné, jak výsledek voleb ovlivní postoj její vlády k tomu či onomu akutně potřebnému rozhodnutí.

Čekání Evropy na třetí mandát Angely Merkelové

Fakt, že je vlastně pořád někde před volbami, a že někdy po nich následuje dlouhé období faktického bezvládí, by se dal dokonce nazvat Achillovou patou Evropské unie. V současné době ovšem především Achillovou patou eurozóny. O zbytek Unie jde od vypuknutí evropské dluhové krize podstatně méně. V případě letošních voleb do německého Bundestagu to vše platilo dvojnásobně. Bylo urgentně třeba dokončit schvalování systému přelomových opatření, který má pojistit euro a sjednocenou Evropu před recidivami dluhové krize, vyvést státy EU z hospodářské recese, vrátit je na cestu hospodářského růstu a dát aspoň reálnou naději na práci jejich nezaměstnaným. Ale pokračovat v procesu schvalování bez ohledu na německé volby mohlo nepředvídatelně ovlivnit volební kampaň a volební výsledek v zemi, která je ve sjednocující se Evropě už přes rok v pozici vůdčí síly a její politický lídr, kancléřka Angela Merkelová, je zároveň nevoleným, neoficiálním, ale mlčky uznávaným lídrem Evropské unie.

Ne všichni v Evropské unii to vidí rádi. Pro Brusel – tedy pro unijní instituce posvěcené Lisabonskou smlouvou, je to nesystémová a dost delikátní situace. Ale nemá žádné institucionální řešení. Lisabonská smlouva nevložila dost jednoznačně moc do rukou stálého předsedy Evropské rady, jinými slovy nevytvořila funkci skutečného prezidenta EU a ani nesvěřila vrcholnou řídící funkci s náležitými pravomocemi do kompetence nějaké nové nadnárodní evropské instituce. Nebyla k tomu společná vůle! Bylo pohodlnější pokračovat v dosavadní praxi, to jest v pasivním podřízení „Bruselu“ iniciativám německo-francouzského tandemu, uznávaného za neoficiální vůdčí sílu sjednocující se Evropy. Řečeno na okraj, tato skutečnost dokazuje, že termín Brusel je vlastně mystifikace, že není možné vyčítat všechny neúspěchy Evropy a nesnáze členských zemí EU „Bruselu“. Zejména když úspěchy Evropské unie média ani politici členských zemí Bruselu v žádném případě nikdy nepřipisují.

Co způsobil zánik „tandemu“

Dosavadní bizarní, křehká, nesystémová, ale zatím nenahraditelná hierarchie moci, v níž hrál hlavní roli – odedávna – německo-francouzský tandem, personifikovaný dvojicemi nesporných politických osobností, jako byli třeba Mitterrand a Kohl, se ale zhroutila, neboť francouzský prezident François Hollande německo-francouzský tandem opustil a tím zrušil. Když krize ukázala povážlivý rozdíl mezi ekonomikami Francie a Německa, a francouzská stanoviska nebylo v tandemu o co opřít, začal Hollande hledal autoritu raději v oponování než v přitakávání Angele Merkelové, s níž měl společně nést odpovědnost za soudržnost EU.  Nechtěl, aby ho potkal osud jeho předchůdce, Nicolase Sarkozyho, který byl odkázán do pozice pouhé přípony v přezdívce Merkozy. Podobná jazyková hříčka – Merkollande – by zněla právě tak potupně. Nejen pro Hollanda, ale i pro Francii.

Angela Merkelová
Angela Merkelová

Německá kancléřka se tedy zhruba za poslední rok stala suverenním, zato však nepříjemně osamělým lídrem obou evropských politických struktur (EU a eurozóny). Nicméně fakt, že její strana CDU/CSU nedosáhla v neděli 22. září absolutní většiny, nutí Evropu čekat dál s rozhodnutími o neodkladných otázkách, neboť velká koalice může znamenat menší moc pro dosavadní svrchovanou evropskou autoritu Angelu Merkelovou. Vydobyla si ji za minulých osm let svou opatrnou, pragmatickou politikou, důsledným hledáním evropského konsensu, ale v krajních situacích i energickými NE, jimiž mimo jiné dosahovala toho, že se moc Německa neoslabovala přílišným odčerpáváním německých finančních zdrojů na řešení zadluženosti jiných zemí a na záchranu eura. Mimochodem triumf Angely Merkelové v nedělních volbách dokazuje, že Německo se ztotožňuje s jejím názorem, že euro je nutné zachránit a ne vyměnit zpátky za marku; že Němci euro neodmítají jako německou měnu. Píšu to proto, že mnohá česká média nás přesvědčovala o opaku.

S čím vlastně teď ještě EU čeká na to, až bude mít „Merkel III“ vládní tým a schopnost činit za Německo evropská rozhodnutí? Je to řada kroků k dokončení společné hráze, jež má ochránit euro a měnovou unii před podobnými riziky, jakým od počátku finanční a dluhové krize čelily evropské ekonomiky. Stavebními kameny této hráze budou krom fiskálního paktu, Evropský stabilizační mechanismus (ESM), společný bankovní dohled a později i bankovní unie. Evropa očekává také, že se co nejdříve podaří nějak zkombinovat politiku úspor, od které Merkelová nechce ustoupit, s politikou růstu po které volají země úsporami deptané. Jednu záležitost ale zovuzvolení Merkelové odsouvá do vzdálené budoucnosti: zavedení eurobondů, čili evropských obligací.

Rovněž se patrně nedá očekávat, že by se v dohledné době učinily v Evropské unii další podstatné kroky k prohloubení evropské politické integrace. Angela Merkelová se sice před časem vyjádřila pro završení cesty k federalizaci Evropy, ale teď asi nebude chtít nějakými radikálními kroky tímto směrem ohrožovat pohodlnou pozici v čele EU, kterou si právě upevnila. Sebemenšíi náznaky vykročení k další centralizaci EU nebo eurozóny přivádějí ostatně do varu síly antievropského nacionalismu, které i bez toho po celém území Unie povážlivě rostou a začínají představovat nebezpečí pro její celistvost. Nedávno vzniklá Strana Alternativa pro Německo se pro stabilitu SRN ani pro evropskou politiku Berlína zatím žádnou hrozbou nestala, jak ukázaly volby. Ale zařadila se do toho povážlivě rostoucího houfu ultranacionalistických a antievropských sil, který už začíná být pro soudržnost sjednocující se Evropy nepřehlédnutelným nebezpečím. Nepřehlédnutelným mimo jiné proto, že počet jeho zástupců v Evropském parlamentu roste. Což je radno si zapamatovat až do evropských voleb, které se už blíží.