2013 – rok porážky pravdoláskařů

Ne nadarmo Václav Klaus prohlásil po zvolení Miloše Zemana prezidentem, že konečně pravda a láska vyhrály. „Kdybych chtěl použít nadsázku, která u nás tolik běhala, tak já bych řekl, že teď konečně tady zvítězila pravda a láska. A já jsem tomu nesmírně rád a je to obrovské zadostiučinění pro všechny, kteří to s naší zemí myslí dobře,“ řekl bývalý prezident doslova. Otevřel tak s jistou škodolibostí rok 2013; v něm všechno, co je spojováno s tzv. pravdoláskaři, bylo rasantně zatlačeno do defenzivy.

Lze říci, že v občanském vědomí i podvědomí triumfuje odkaz opoziční smlouvy a jejích důsledků, byť jeden její aktér a jeho někdejší strana se ocitli v pozadí. Jejich duch však kráčí dál… Moc se dělí v jakýchsi podivných korporacích. To, co se dělo před rokem 1989, je stále více tolerováno, ba rehabilitováno. Úspěch staví se nad mravnost. A současně závist nad úctu ke schopnostem.

Mnozí navíc dávají vinu za plundrování země od 90. let právě těm, kteří byli před listopadem devětaosmdesátého roku nejaktivnější v odporu proti totalitnímu režimu. Přehlédli jaksi pod intenzivním tlakem a vymýváním mozků skutečnost, že původní odpůrci systému nesvobody, nyní až s pohrdáním vnímaní disidenti, byli po volbách v roce 1992 rasantně vyhnáni od moci. Zvolili jsme si, poblouzněni Klausovou myšlenkou čistého tržního kapitalismu, někoho docela jiného. Začasté všelijaké bývalé šíbry a veksláky. Přehlédli jsme, že onen „trh bez přívlastků“ je ve skutečnosti pouhým pokračováním normalizačního přisátí se na stát a jeho „penězovody“; pouze jiným způsobem a efektivněji než podle starého socialistického hesla: „Kdo nekrade, okrádá rodinu.“

Miloš Zeman a Václav Klaus v červenci 1998
Zdroj: ČTK
Autor: Thomová-Mauerová Judita

O rok později se stal Miloš Zeman předsedou sociální demokracie. Výrazně pozvedl volební preference ČSSD a začal hrát s Klausem šachovou partii, v níž není v žádném okamžiku jisté, zda byli a jsou spoluhráči či protihráči; černý nebo bílý, to není důležité. Sociální demokracie pod Zemanovým vedením vytvořila stejný systém trojúhelníku „strana - lobisté - podnikatelé“ jako Klausova ODS a bylo vymalováno.

Je pozoruhodné, že zatímco lid si dobře pamatuje skandály „modrých ptáků“, na maléry „růžové“ spíše zapomíná. Jako by všelijaké ty Bamberky, Olova, podivně zbohatnuvší politici v této části „českých věcí veřejných“ neexistovaly. Možná proto, že Zeman si kolem sebe vytvořil jakýsi „jánošíkovský“ kult toho, kdo „bohatým bere a chudým dává“. Navíc, Zeman je na rozdíl od Klause takový „náš“, zemitý, drsný, lidový. Že spíše než lidovost je to hrubost, přehlíží se. I proto se možná mezi voliči sociální demokracie nachází tolik příznivců tvrdé ruky… to je Zemanovo dědictví. Byť on sám v nitru asi takový není, zná své „Pappenheimské“.  Čtu nyní takovou knihu: „Intelektuál ve dvacátém století“, rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem. Pro Čecha má toto myšlenkově pozoruhodné dílo ještě jeden rozměr, dalo by se říci až švejkovský. Oba pánové se hlásí k sociálně demokratické ideji. V porovnání s většinou jejich domácích pendantů se musíte hořce zasmát.

Prezident Miloš Zeman
Zdroj: ČTK
Autor: Josef Vostárek

Na jedné straně vyholené krky a vějíře pětitisícovek a na straně druhé zahnojené boty. Dvě strany jedné buranské mince, kterou nám opoziční smlouva a působení obou řečených pánů zanechalo a dál zanechává. Prohlubuje se nedůvěra v demokracii, zdá se, že budou sílit tendence skutečně vést stát jako podnik. Prastará myšlenka, že demokracie končí před branami podniku, je sice těžko zvratná – sotva si představit skutečně fungující osvícenou zaměstnaneckou samosprávu a „samovedení“ – ovšem cítím jisté obavy, aby v našem případě nakonec demokracie neskončila před branami státu. Kupříkladu už velmi rozšířené volání po spasitelské přímé „lidovládě“ (i Hitler rád používal referenda) je jednoznačně pekelnou cestou k tomu. Přímou volbou prezidenta jsme se po této zničující pěšině už vydali. Zapomněli jsme na slova Karla Čapka: „Je jenom jeden druh mínění, které je ještě horší, nesmyslnější, chatrnější a neslušnější než vlastní mínění; a to je veřejné mínění…“

S nedůvěrou v systém souvisí časté volání po větší autoritě státu, větší izolovanosti země, po tzv. větší soběstačnosti, případně současně (možná překvapivě, ale po hlubším zvážení zcela logicky) po větší orientaci na direktivní spojence (např. na putinovské Rusko), po trestech za úspěch, neřku-li za majetek, po vyloučení jinakosti, touha po větší uniformitě a v neposlední řadě i po větší moci ulice. S tím paradoxně ruku v ruce kráčí posilování egoismu, jakési naduřelé „jáství“, které ostatně u posledních dvou hlav státu dosáhlo téměř(?) chorobnosti.

S tím vším ovšem souzní i devalvace kritického myšlení. Uvažování a jednání se zjednodušuje, zprimitivňuje a také znevěrohodňuje. Proto bylo třeba „odstranit z provozu“ všechny, kdo zpochybňují přímočarost současného žití. Byli označeni pojmy pravdoláskovci či pravdoláskaři. Zatím je to cejch; obávám se, že v programech (snech) mnohých „tvůrců současnosti a budoucnosti“ je jeho přeměna v čip. Jako bychom prožívali start Orwelova „1984“, Huxleyho „Konce civilizace“ (v originále možná příznačněji nazvaného „Brave New World“) či „451 stupňů Fahrenheita“ Raye Bradburyho…

S takovým známkováním nemáme v naší kotlině problémy. V období tzv. druhé republiky se tu „z národa“ vylučoval kde kdo - od Židů, přes levicové intelektuály, po Čapka a Masaryka. Z poválečných časů pamatujeme zajisté pravicové oportunisty a revizionisty, před nimi ještě „spiklenecká centra“ či „centra záškodnická“, případně „sociálfašisty“. A vždy přišla masová podpora pracujících, kteří žádali, aby se s uvedenými zatočilo, protože nám „brali klid na práci“. Později, už za normálního systému, tento styl značkování pokračoval: kdo měl výhrady k ekonomické transformaci a k z ní plynoucích politických tahů a kariér, dostal přízvisko „komunista“, přestože to začasté byl někdo, kdo byl založením antibolševik a po ničem jiném netoužil tolik jako po dobrém kapitalismu - jenom mu nešly pod vousy některé praktiky a někteří lidé. Nyní tedy přišla další inovace: pravda a láska dostaly v souvislosti s některými lidmi, zejména s Václavem Havlem, význam oplzlých slov, jež by měla být zakázána. A mám strach, že se s tím ztotožňuje valná část společnosti, zda-li ne většina. Rozhodně ti nejhlasitější, nejukřičenější. Není, myslím, málo těch., kdož si více než Havla váží Grégra s Čubou.