Palach a digitální generace

Leden 1969 je v dějinách Československa a České republiky tak úzce spjat s Palachovým sebeupálením, že až překvapivě stále vzbuzuje zájem (a možná i polemiku) i v generaci, která nikdy nezažila nesvobodné poměry totalitní moci. Nezažila okupaci v srpnu 1968, neumí si představit bezčasí reálného socialismu a takzvanou „normalizaci“ zná jen jako čítankové klišé. Otázka, jak Palacha chápe a „vykládá“ mladá digitální generace, je přirozeně ta nejzajímavější.

Jan Palach studoval na FF UK, kde přednášel filosof Jan Patočka, který diagnostikoval nejtragičtější rys naší doby jako neochotu k oběti. Každý člověk má mít ve svém životě něco, za co je ochoten život položit. Před touto základní existenciální otázkou stojí každá generace. Na věku nezáleží. O ochotě obětovat se (ne být obětí!) nelze ani při sebelepším dobrém úmyslu intelektuálně tlachat, analyzovat a interpretovat obětavost druhých. To si musí každý sám v sobě v noci pod peřinou přiznat a ujasnit. Až se život „zeptá“, tak vydat ovoce.

Co vedlo hochy z RAF k výsadku do týlu nepřítele v protektorátu? Je to totéž, co vedlo Jana Husa do předem prohrané Kostnice nebo polského kněze Maxmiliána Kolbeho do hladové komory, kam šel dobrovolně místo spoluvězně a otce rodiny… Ochota nasadit sebe, statečnost, odvaha vzít na sebe riziko nepochopení s důsledkem často osudovým… Ne tragickým! Tragické není obětovat se, tragické je být obětí! Palach se obětoval, abychom my nebyli obětí svého pozvolného přitakávání egyptským hrncům zhoubné „normalizace“. Už ten pojem „normalizace“ mi přišel absurdní. Copak je normální nechat se okupovat cizí armádou, ponižovat ostnatým drátem na hranicích, nesmět cestovat, žít ve strachu, v nesvobodě názorů, přitakávat lžím a učit děti „držet hubu a krok“?

Další Jan českých dějin chtěl probudit z ponižujícího strachu. Neodhadl, že při naší neochotě k oběti nás každý, kdo je ochoten se obětovat, po čase pobuřuje. Davové emoce dlouhého trvání nemají. Jan Palach nemohl tušit, že kilometrová řada národa putující k jeho rakvi se časem stane směskou ostychu, zármutku, zahanbení, strachu, vnitřní i vnější emigrace a protáhne se na dalších dvacet let.

Vzpomínka na Jana Palacha
Zdroj: ČT24
Autor: ČT24

Po roce 1989 se k tomu přidá zklamání, že zvonění klíčů nestačilo. Jenže tak to přece funguje jen v pohádkách. Učí nás však, že než dobrák dobrého k dobrému použije, syčák dobrého využije a zneužije dřív a rychleji. A tak dnes mladí lidé mohou k tehdejší nenormalitě a nemoralitě přidat ty dnešní. Asi proto vídám u pomníku Jana Palacha nejčastěji právě mladé. Rezonuje v nich stejná základní otázka: Co bych já byl ochoten…? Za co já bych položil život? Určitě to nebude internet, hadry, kariérní vzestup… spíš rodina, děti, snad i nadosobní ideály – svoboda, vlast, pravda, láska… Díky Bohu není dnes třeba obětavosti až tak důsledné. Stačí jen umět žít v osobním sebenasazení a mít odvahu říct NE! A unést důsledky. I v tom je ohromná záchranná síla.