Svět bez vášně a imaginace

Nevím, kdy se mi naposled stalo, abych přečetl odborný text, který je obsahově technicky vzato perfektní, ale zároveň lidsky doslova vyprázdněný o jakékoliv poselství, cit, názor, myšlenku jako takovou. Jak kdyby byl autor stroj…

Řeč je o článku hodnotícím na stránkách Ústavu mezinárodních vztahů vědecko-fantastický snímek Enderova hra (Ender's Game). Text se přitom zaměřuje na dva prvky tohoto filmu
a to myšlenku vytvoření a fungování „superorganismu“, který je zde definován jako „kolektivní organická entita připomínající strukturu mraveniště nebo úlu“, a pak také na ideu vojenského „swarmingu“, zjednodušeně řečeno, konečné likvidace nepřítele pomocí útoku „velkého počtu malých, prostorově rozptýlených a informačně propojených jednotek“. Dejme stranou samotný film (trailer zde) a zaměřme se na autorův styl a pár závěrů, které z jeho textu vysvítají a nejsou podle mne tak jisté.

Svůj k svému

Všichni asi známe anglické slovo „cool“ – chladný. Inkriminovaný text je svým způsobem „supercool“, je totiž o válce, bojových robotech (dronech) a chladném, spíše než chladnokrevném, geniálním dětském vojákovi, který má ve filmu Enderova hra zachránit lidstvo před mimozemskou invazí. A je proto vychován do formy „ideální syntézy“ mezi sociopatickým sadismem a analytickou empatií, které mu mají zaručit maximální
bojovou efektivitu.

Podobně jako téma i styl textu se zdá býti chladným. Chybí mu jakákoliv subjektivita či jen závan lidství. Je naopak statický a pro mne představuje jakousi diskurzivní ódu, kde se opakovaně šermuje slovy jako genocida či již zmíněný sociopatický sadismus. V podstatě jde o naprostý protiklad mého vlastního přístupu k létajícím robotům, dronům. Kde by se slušelo hledat cestu kreativního stýkání a potýkání člověka s technikou, ducha s neživou hmotou, možností a nadějí jak posunout společnost a lidstvo dál a pomoci mu vyvarovat se úskalí pokroku, provádí autor textu deskripci „dětského vojáka postmoderny“.

Nedostatek citů škodí lidství

V textu sice autor má humanistickou myšlenku o nebezpečí vyvěrajícího z úsilí o vojenskou efektivnost přerůstající v zrůdnou nelidskost, avšak píše o ní suše coby o analytickém výsledku svých úvah. Daný text tedy hodnotu má, avšak tato je pro mne z lidského hlediska (ne odborného) záporná. Jinými slovy: zpracování textu je v plném souladu se svým tématem - je mechanické, tedy ne-lidské. Ale protože onen text mají užívat lidé, ne roboti, tak je tam lidská reflexe (ať už ve formě umělecké či jiné) podle mne nezbytná, pokud má být článek přínosem. Ona tam však chybí tak dokonale, až to děsí.

Proč o tom píši? Jednak proto, že mne poněkud vyplašilo, že je někdo schopen napsat tak chladný odborný text. Věda a analytická činnost jsou pro mne totiž primárně doménou romantické imaginativní empatie (stručně vysvětleno: když něco z části neznám, tak se do toho vcítím a leccos si díky tomu pak domyslím), duchovního přesahu a věrnosti pravdě; nikoliv suchého analytického hodnocení, vědecké objektivity prosté morálních soudů a kladení umělé hranice mezi zkoumaný předmět a badatele samotného. Konec konců, jak pravil Nietzsche: Neexistují fakta, pouze jejich interpretace. Jakmile se do analytičení někdo pustí bez citu, cítím v dálce Osvětim.

Dětští vojáci v Africe
Zdroj: Týden.cz
Autor: profimédia

Čím výše, tím méně?

Na závěr otázka: Skutečně beznadějně platí, že čím strukturovanější a masovější forma existence, tím méně lidskosti? Opravdu nás technologie vede k „vyšší“ formě bytí, která nebude ničím více než digitálně propojeným a vnitřně vyprázdněným davem? Autor v tomto ohledu na příkladu filmové série Hvězdné pěchoty poukazuje na ničivé důsledky společensko-politickéhu užití myšlenky superorganismu, jehož obdobu lze vysledovat v historii totalitních hnutí. U mne osobně to evokuje problematiku zploštění společnosti prostřednictvím sociálních sítí, které jsem se dotkl jinde. V kostce: pokud budou všichni lidé na téže sociální síti a budou na ní fungovat za použití stejných funkcí obdobným způsobem, je nevyhnutelná nejen jistá úzkoprsost vzájemné komunikace, ale i tlak na spoutání osobnosti uživatelů samých.

Zároveň bych ale chtěl poznamenat, že kolektivní forma bytí může uvědoměle a procítěně konat dobro a nebýt jen beztvarou odduševněnou hmotou, nýbrž skupinou jednotlivců, kteří vzájemně spolupracují, aniž by přišli o vlastní individualitu. Nebavíme se zde o tom, zda a kdy je je spolupráce jednotlivců více než součet částí. Hovoříme o tom, zda je možné, aby spolu lidé spolupracovali za použití moderních moderních komunikačních technologií a vytvořili tak něco, co je přesahuje a čeho jsou součástí, a přitom zůstali sami sebou. Věřím, že to možné je a jednou z prvních vlašťovek je snad i projekt Krizové mapy Česka, kde může myriáda osobních příběhů lidí v nouzi přinést společenskou hodnotu, aniž by to snížilo lidskou kvalitu kteréhokoli z nich. Situace tedy není do budoucna beznadějná a myšlenka superorganismu jako zahubitele lidství je pro mne jen jedním z možných světů.