Z války do Mariánských Lázní

Když jsem řekla svým přátelům, že putuji do Mariánských Lázní, tak se na mě podívali s velkým překvapením: Mariánské Lázně? Kde to je? Co to je? Někde u Lurd? A jaké zázraky tam očekáváš? A já jsem zase nechápala, že oni nevědí, co jsou lázně.
 

Jak je možné nevědět, co jsou lázně? Znala jsem je už, když mi byly tři roky. Tehdy mě rodiče poprvé vzali do Mariánek. Do hotelu Pacifik. Na poukaz. Na tři týdny. Tak to bylo tehdy zvykem. Nevím určitě, ale možná i zákonem. Ano, ano, čtenáři mladší generace. Byly tehdy poukazy, na léčení. Nejsem si jista, co si tam moji rodiče léčili. Podle mě se spíše dobře bavili, hráli karty, kecali s přáteli a měli to skoro zadarmo. Vždycky jsem se tam dost nudila, ale kdo se tehdy ptal dětí, jestli je baví dovolená… Na každý pád, lázně byly u nás rutina. Ještě jedna rutina, kterou tady, v Izraeli, nejsem schopna vysvětlit svým přátelům dodnes, po 45 letech emigrace.

Kolonáda v Mariánských Lázních
Zdroj: ČT24
Autor: Vojtěch Rejl

Po dvou měsících války jsme všichni mluvili o tom, že potřebujeme dovolenou. Na tom jsme se aspoň shodli. Ale oni mluvili o Mrtvém moři, Sicílii, Řecku, Eilatu u Akabského zálivu. To se vám určitě zdá atraktivní. Ale já jsem chtěla do lázní! Co tam budeš dělat? Děsná nuda! Izraelci potřebují aktivitu, program! Jako kdyby neměli dost nervů v každodenním životě.

Já jsem měla nervy dost pohmožděné. Osobně se mi sice nic nestalo, ale jako všichni jsem byla připojena dva měsíce na infuzi SMS zpráv, které identifikovaly každou raketu v „real time“. To znamená 100 krát denně, někdy ještě častěji. Pak jsem popadla mobil a dívala se, kam ta raketa dopadla. Kde byla sestřelena obranným systémem IRON DOME. A oddechla si na vteřinu, když nespadla tam, kde je moje rodina. Ale už za minutu jsem se musela věnovat vysílání z místa, kde měli méně štěstí. A tak dokola, dva měsíce.

Zpívající fontána v Mariánských Lázních
Zdroj: ČT24

A tak jsem si vzpomněla na Mariánky. Jako na nějakou oázu klidu, kde je nuda, kde se nic neděje, místo zdejšího vedra tam hodně prší, nikdo se nezajímá o politiku a války. A jediné téma je kvalita procedur, pramenů, stravování a ochota či neochota personálu. Výborně, řekla jsem kamarádům. To je přesně ideální na moje poškozené nervy. Chci číst noviny, ve kterých nejsou žádné katastrofy, vidět televizi, kde se nemluví neustále o teroru, Islámském státu, ohrožení a obraně. Vypnout mobil. Proto putuji tento týden do Mariánek…