Praha - Semafor, někdejší kultovní pražské divadlo, už baví diváky nadčasovým humorem a nestárnoucími melodiemi po pět desetiletí. Na hvězdnou dráhu za tu dobu vyslalo spoustu stálic české pop music, muselo ale překonat i řadu peripetií. Populární scéna, která je neodmyslitelně spjata se jmény svých zakladatelů Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, slaví 30. října své narozeniny.
Semafor svítí na divadelní křižovatce již půl století
Semafor vyslal na hvězdnou dráhu mnoho stálic české pop music
„K smíchu toto představení trochu je a trochu není,“ zaznělo předposlední říjnový den roku 1959 z prken nového divadla, tehdy ještě v pražské ulici Ve Smečkách. Divadelník Jiří Suchý, který prý nikdy neměl vyšší cíle než bavit, Semafor založil spolu s hudebníkem Jiřím Šlitrem. V jeho začátcích tvořili soubor divadla například jazzman Ferdinad Havlík, Pavlína Filipovská či Waldemar Matuška.
Reportáž M. Kubaše (zdroj: ČT24)
Suchý se Šlitrem chrlili jeden hit za druhým, popularita divadla rostla a sehnat lístky na některou ze semaforských hudebních komedií byl problém. Pramínek vlasů, Klokočí, Malé kotě, Včera neděle byla a mnohé další písně se staly evergreeny.
Jonáš a tingl tangl - nikdy nepřekonaný vrchol Suchého tvorby
Název Se.ma.for, tedy Sedm malých forem, vymyslel pro divadlo Suchý, který měl původně v plánu věnovat se co nejširšímu spektru žánrů včetně pantomimy či loutkového divadla. Sedm forem se ale během prvních dvou sezón smrsklo na formy dvě, a to hudební divadlo a jazzové koncerty.
Spolu se slavnými songy vznikaly v Semaforu v šedesátých letech i divácky nejúspěšnější hry. Mezi nimi představení Jonáš a tingl tangl (1962), které Suchý napsal prakticky jen pro dva herce, sebe a Šlitra. Z Jonáše se stal obrovský hit a podle mnoha kritiků nikdy nepřekonaný vrchol Suchého tvorby. Písně Honky tonky blues, Vyvěste fangle či Klementajn převálcovaly v popularitě ty předchozí. Suchý se pak k Jonášovi vrátil v roce 1985, kdy společně s Jitkou Molavcovou v Semaforu uvedl zábavnou inscenaci Jonáš, dejme tomu v úterý.
Zlatou semaforskou éru ukončila Šlitrova smrt
V roce 1964 vznikla filmová adaptace hry Kdyby tisíc klarinetů a s ním i nová záplava hitů (Tereza, Babetta, Dotýkat se hvězd). Suchému se Šlitrem „šly“ i písničky o lásce. Kromě Terezy to byla třeba Ach, ta láska nebeská, známý Matuškův duet s Evou Pilarovou, který oba interprety vynesl na výslunní. Karel Gott si zase z té doby odnesl oblíbený song Oči má sněhem zaváté.
Zlatou semaforskou éru šedesátých let podle mnohých ukončila Šlitrova smrt na Vánoce roku 1969. Suchý prý v té době uvažoval, že divadlo zavře. Navíc propukla normalizace, Suchému zakázali Semafor řídit a divadlu byla nakrátko zastavena činnost.
Úspěch se do Semaforu vrátil v roce 1972 s pásmem Kytice, což bylo jeho nejvíce reprízované představení. Nepřízeň režimu ho ale stíhala pořád. „Vyzvali mě, abych škrtl nějakou repliku, a já se zaťal… a škrtl,“ řekl jednou Suchý. Přesto se sem prý lidé chodili „nadýchat čerstvého vzduchu“. Režisér Miloš Forman, který v divadle natočil film Konkurs, na Semafor vzpomíná jako na „pramen živé vody v oné době běsnící ideologie“.
Humor ostatních herců zaváděl divadlo jiným směrem
V rámci Semaforu poté samostatně působili Miroslav Šimek s Jiřím Grossmannem, kterého po jeho smrti nahradil nejprve Luděk Sobota a po něm Jiří Krampol, a dále také skupina kolem Josefa Dvořáka. Jejich humor ale podle Suchého zaváděl divadlo jiným směrem, než byl původní záměr, a tak se na počátku 90. let s Šimkem i Dvořákem rozešel.
Divadlo během svého působení často provázely existenční potíže. Kromě nepřízně ze strany režimu scéna mnohokrát bojovala o své prostory. V průběhu let vystřídala téměř tři desítky adres, aby nakonec po letech pendlování před čtyřmi lety zakotvila v pražských Dejvicích.
GALERIE
Suchý a Šlitr ve hře Jonáš a tingl-tang