Praha - Tereza Podařilová se narodila v roce 1972. Od první třídy se věnovala klasickému baletu, v roce 1990 absolvovala pražskou taneční konzervatoř a následně získala angažmá v pražském Národním divadle, které pro ni dodnes zůstává tou nejkrásnější scénou; v roce 1992 zde podepsala sólovou smlouvu a od roku 2003 je první sólistkou souboru. V květnu čeká narození prvního potomka, konkrétní kroky ve své další kariéře zatím neplánuje.
Tereza Podařilová: „Začíná období, kdy vyjdu schody a zadýchám se“
„Nejdůležitější je talent, pak následuje tvrdá práce a také štěstí, aby si tanečníka někdo všimnul a svěřil mu velkou roli,“ shoduje se s názorem většiny špičkových tanečníků trojnásobná držitelka Ceny Thálie. Podtrhuje velkou zodpovědnost, kterou na ni ocenění, stejně jako uznání u diváků, klade a nutí ji neustále potvrzovat své kvality.
Postavení baletu v České republice se podle Podařilové zlepšuje, představení navštěvuje stále více lidí a primabalerínu těší vidět v publiku ty nejmladší diváky. Přesto se ale domnívá, že práce tanečníků, kteří tanci věnují všechen čas svého nejproduktivnějšího životního období, není patříčně doceněna.
„Tančím pro lidi, snažím se jim dodávat chuť do života,“ říká a potvrzuje to i dokumentární snímek Tereza Podařilová, jeden rok s primabalerínou, ve kterém zachytil režisér Martin Kubala tanečnici jak při práci, tak při výpovědích o svém životě. Časosběrný dokument odvysílala vloni Česká televize.
Za jednu ze svých nejkrásnějších rolí považuje Podařilová Taťánu v baletu Johna Cranka Oněgin, kterou s pražským souborem nastudovali Jane Bourneová a Ivan Cavallari, držitelé licence na dílo světoznámého, původem jihoafrického choreografa, předčasně zahynulého v roce 1973. Se stejným týmem nastudovala Podařilová v ND také titulní roli v komickém baletu Zkrocení zlé ženy.
Po představení Oněgina nebo Labutího jezera, v němž již po mnoho sezon ztvárňuje titulní dvojroli Odetty/Odýlie, podle svých slov nemá myšlenky na spánek. Ráda si dopřeje dobrou večeři a dlouho si v hlavě nebo s tanečním partnerem promítá uplynulé představení; přestože kroky jsou pokaždé stejné, každé představení přináší nové situace, momenty ve vztahu s partnerem, nové pocity. Podařilová považuje za velmi důležitou část tance hraní, sama preferuje role, které mají dramatický vývoj.
Kromě práce v divadle připravuje již mnoho let také vlastní tanečně-výtvarné projekty s akademickým malířem Janem Kunovským, ve kterých rozpohybovává s pomocí proměnlivého světla malířovy obrazy sebe samé. Za nejvýznamnější z těchto projektů považuje Sirael, představení, v němž se v roce 2000 proměňovala v celou řadu svých divadelních rolí.
V současné době tanečnice vzhledem k nastávajícímu mateřství trénuje pouze hodinu denně a chystá další projekt s Janem Kunovským. „V mém věku je má práce tělu už velmi prospěšná,“ poukazuje na enormní fyzické vypětí patřící k profesi tanečníků. Zdůrazňuje ale důležitost rehabilitace a zdravotních cvičení ušitých na míru.
Nevylučuje, že se v budoucnu bude věnovat choreografii, má několik hudebních skladeb, na které by ráda vytvořila vlastní tanec. Důležitější než vysněné role jsou pro ni lidé, se kterými každodenně pracuje.