Po Líbánkách nás Hřebejk zve znovu na svatbu (kde tradičně chrastí kostlivci ve skříni) a po filmu Odpad město smrt opět experimentuje s ekranizací divadelního kusu. Jen existenciální „artovku“ pro intelektuály vystřídala relaxační „mainstreamovka“ pro všechny.
Zakázané uvolnění - v téhle hře Hřebejk neskóroval
Jako by v obou těchto případech měl pocit, že ještě všechno nedopověděl a ledacos nevyzkoušel. A také jako by chyběla pořádná látka na pořádný, rozuměj plnoformátový, celovečerák. Je to možná jen náhoda, že Hřebejkovy poslední filmové adaptace divadelních předloh oscilovaly mezi sedmdesáti a sedmdesáti sedmi minutami stopáže, kde se toho (hlavně v žánru konverzační komedie, kterou se Zakázané uvolnění snaží být) sice hodně naplká, ale málo dramaticky vyklene a rozehraje. Úspěšně reprízovaná divadelní předloha totiž ještě není zárukou toho, že filmový přepis automaticky ponese její autentickou atmosféru a náboj a kromě diváků v divadle položí na lopatky i filmové auditorium.
Eliminovat riziko, že původní divadelní tvar bude dál válcovat svoji filmovou (či televizní) mutaci a pokládat dotěrné otázky, proč a pro koho vlastně vznikla, neznamená, tak jako v tomto případě, jen připsat pár plochých figur, jejichž úkolem je generovat vtipné bonmoty pro zasmání a také (možná dokonce hlavně) pokusit se trochu natáhnout vcelku podvyživenou stopáž. Filmové adaptace divadelních her jsou zcela legitimním a dospělým formátem světové kinematografie. Jenomže každá takováto transkripce, má-li oslovit a zaujmout, musí přinést i něco jako přidanou hodnotu, která legitimizuje a obohacuje existenci filmového tvaru. Možná jsem se blbě díval, ale přiznávám se, že něco podobného jsem v Hřebejkově přepisu Kolečkovy úspěšné divadelní hry marně hledal.
Zakázané uvolnění / Jana Stryková, Ondřej Sokol
Petr Kolečko (Okresní přebor, Marta a Věra) je vtipný a zručný scenárista, který tuhle hořkou komediální konverzačku napsal pro svoji domovskou scénu v A studiu Rubín, kde působí jako umělecký šéf činohry. Režíruje ji tam od září 2012 Daniel Špinar, je na repertoáru dodnes a jen Jan Hřebejk ví, proč si vybral zrovna tohle hodinové divadelní představení, v ničím nezdůvodněné předtuše, že z něj dokáže vymáčknout celovečerák. Úplně to nevyšlo, jakkoli Kolečko připsal vtipkující pánské party a Hřebejk přilepil surrealistickou svatební kulisu, opírající se o mix zvracejícího chlápka, dívky hrající mu k tomu na harfu a psů, křečovitě souložících opodál na rozkvetlé louce. Je to tak symbolické a metaforické a blbé, až to dává smysl.
Opusy tohoto typu stojí a padají s hereckými výkony, kde Hřebejk neriskoval a převzal ústřední dámskou trojku z divadelního představení, v němž mají holky za téměř dva roky úctyhodně natrénováno. A tak si to zahrály s chutí znovu.
GALERIE
zdroj: love.FRAME
Sešly se v lesní hospodě Lapačka, jednu květnovou sobotu, kdy Češi na mistrovství světa v hokeji zrovna hráli semifinále proti Slovákům. Místo toho, aby tu před velkou obrazovkou řvala banda vytočených fanoušků, kteří do sebe střídavě lámou panáky a bryndají pivo, je tu jen osamělá a otrávená barmanka Vladana a mrtvolný klid, protože televize klekla zrovna v tu nejhorší chvíli. Tenhle zapadlý venkovský pajzl si pro únos nevěsty, což je pošahaný zvyk, jenž je ovšem součástí každé pořádné svatby, vybrala ženichova svědkyně Iveta. A přivlekla sem čerstvou novomanželku Kláru, která je přesvědčená, že všechny herečky a zpěvačky jsou kurvy, na rozdíl od ní, která chlapům nedává, protože se vdává (hahaha). A tak jim Vladana namíchala koktejl Zakázané uvolnění, holky si lokly, daly se do řeči a za chvíli bylo zaděláno na pořádný malér…
Životem už lehce omlácená barmanka Jana Stryková zastává názor, že nejlepší chlapi jsou ti, co se chovají jako homosexuálové všude kromě sexu. Prudící nevěsta Zuzana Stavná si myslí, že jako vdaná neztratila smysl pro humor, a nakonec ztrácí mnohem víc. A tichá, nebezpečná skoro mrcha a potenciální lesba ze Slovenska Hana Vagnerová zapůsobila na chytlavého Štěpána alias do divadelního aranžmá přidaného Ondřeje Sokola jako ta, co vyrůstala mezi medvědy, a tak ji musel popadnout do svých tlap, což podle něj nelze kvalifikovat jako nevěru, ale jako útěk od civilizace. Tuhle sestavu ještě okrajově doplňuje do původní verze rovněž implantovaný Štěpánův kámoš Igor Orozovič, který se chová trochu jako gay a natahuje čas hlasitými proklamacemi, že jím není. A to je, kromě jednoho brutálního omylu, který se vzápětí vysvětlí, v zásadě všechno.
Pravda, není toho mnoho a není to zrovna třeskutá filmařina. Ale je to svým způsobem čisté, sevřené, uzavřené a přiměřeně zábavné. Čekal bych ale, že do toho Jan Hřebejk, který je především bytostný filmař, a ne disciplinovaný přepisovač divadelních spektáklů, vletí přece jen víc. Že více rozvine svébytnou filmovou naraci a výrazněji překročí hranice divadelního aranžmá - že prostě jen nevyhodí na zakázané uvolnění, ale vymyslí chytrou a nečekanou přihrávku mezi beky. Že mezi nimi elegantně projede a bude skórovat, a ne jen pojede si stoupnout na další vhazování.
ZAKÁZANÉ UVOLNĚNÍ. ČR 2014, 77 min., od 12 let, 2D. Režie: Jan Hřebejk. Scénář: Petr Kolečko. Kamera: Martin Žiaran. Hudba: Ivan Acher. Hrají: Zuzana Stavná (Klára), Jana Stryková (Vladana), Hana Vagnerová (Iveta), Ondřej Sokol (Štěpán Jelen), Igor Orozovič (Tomáš). V kinech od 5. června 2014.