Na pražské Nové scéně Národního divadla se ve středu 16. dubna uskuteční světová premiéra celovečerní choreografie BEAT. Pro Pražský komorní balet ji vytvořila dvojice choreografů Uri Ivgi (Izrael) a Johan Greben (Nizozemí). S nimi na projektu spolupracoval britský hudebník a skladatel Tom Parkinson, který je autorem originálního hudebního podkladu. Dynamická a velmi fyzická choreografie je po projektu Occamova břitva už druhou premiérou souboru v této sezoně.
Choreografové Ivgi a Greben: Jsme jako černá a bílá
BEAT: světová premiéra na Nové scéně (zdroj: ČT24)
Můžete mi prozradit víc o choreografii BEAT, kterou pro Pražský komorní balet připravujete? Je to spíš dějový, nebo abstraktní kus?
Uri Ivgi: Já bych naši novou choreografii nenazýval abstraktním dílem, ale také se nedrží dějové linky. Každopádně myšlenka je v této choreografii jasně patrná. V dnešním světě lidé často hledají své dávné kořeny, ke kterým se vrací. Neřekl bych tak ani kořeny náboženského charakteru, ale spíše pocit sounáležitosti či příslušnosti k nějakému společenství či skupině a propojení se Zemí. A to jsou naše hlavní témata a inspirace.
Johan Greben: Mám takový pocit, že se během zkoušek pojetí nové choreografie v našich hlavách trochu proměnilo. Když jsme začínali BEAT připravovat, měli jsme předem daný plán, chtěli jsme začít tématem zrození, s nímž je spojena posvátnost skupiny nebo společenství. Nakonec nám z toho vyplynula jako nejsilnější myšlenka touha lidí dnešní hektické doby dopátrat se, odkud vzešli, a opět se propojit se svými kořeny.
Jste zvyklí pracovat pro velká divadla s veškerým zázemím. Jaké pro vás bylo vyrovnat se s komplikovanými podmínkami, které vládnou při tvorbě produkcí české nezávislé scény?
Johan Greben: Pracovali jsme sice pro velká divadla se skvělým zázemím, ale zrovna tak i pro malé nezávislé soubory. Nejsme tedy vybíraví, co se týče podmínek, nicméně soubory a tanečníky, s nimiž chceme tvořit, volíme pečlivě.
Uri Ivgi: Ano, v případě Pražského komorního baletu jsme se museli uskromnit. Nemohli bychom vyžadovat scénu, která bude stát závratnou částku, nepřivezli jsme si vlastního light designera nebo kostýmního návrháře. Přesto jsme si stanovili určité hranice, za které jít nemůžeme. Dílo musí zkrátka i přes nedostatek financí odpovídat našemu záměru. To je to nejdůležitější.
Jaký je váš styl pro tanečníky? Věřím, že je pro ně nový a jistě i velmi fyzicky náročný…
Johan Greben: Ano, náš styl je pro tanečníky náročný, a to nejen po fyzické stránce. Choreografie je obtížná i na soustředění. Energická hudba obsahuje ohromný počet dob, které jsou přetvořeny v pohyb. Tanečník nesmí ani na moment ztratit absolutní koncentraci, aby nepropásl sebemenší akcent, a navíc mu nezbývá ani malá chvilka na odpočinek.
Beat
Jaké je to pracovat spolu? Můžete specifikovat blíže vaše role v procesu tvorby? Jak se během let vyvíjely a jak se doplňujete?
Uri Ivgi: S Johanem spolupracujeme už jedenáct let a náš pracovní vztah se během té doby vyvinul podobně jako přátelství. Důležitá je v něm důvěra a porozumění. Jsme schopni dávat si navzájem prostor a čas pro práci s tanečníky, naučili jsme se ustoupit, občas sledovat toho druhého jen zpovzdálí nebo konstruktivně diskutovat.
Johan Greben: Uri a já jsme jako černá a bílá. Máme odlišné nápady a naše myšlenky se různí. To může být jak negativní, tak pozitivní. Čím víc nápadů a úhlů pohledu máte, ať už co se týče pohybů, scény, či kostýmů, tím víc možností můžete společně vytvořit. Daleko lépe se pracuje a vše se krásně vybalancuje. Také nám ale dost dlouho trvá, než jeden druhého o určité myšlence přesvědčíme. Pokud spolu však diskutujeme a objeví se umělecký problém, vyřešíme ho kreativní cestou. Máme takové naše pravidlo, na které tedy občas zapomínám, a to zní: Souhlasíme s tím, že je možné spolu nesouhlasit.
Tom Parkinson: Rád bych k tomu něco dodal. Ti dva jsou si podobnější, než si myslí. Navzdory tomu, že s nimi pracuji už dlouhou dobu a společně jsme vytvořili několik inscenací, nejsem si stále jistý, jak to vlastně dělají. Jsou tak výkonní a produktivní a zároveň schopní velmi dobře argumentovat. Nevím, jak je možné být takový, a přitom pracovat v tandemu. Ale evidentně to funguje. I pro mě je to však záhadou, a to jsem pravděpodobně do celého procesu zapojený daleko víc než kdokoliv jiný.
Tvoříte hudební strukturu souběžně s tím, jak vzniká struktura choreografická, a to téměř až do dne premiéry, že?
Tom Parkinson: Abych to uvedl na pravou míru, já nevytvářím hudební strukturu, protože hudba má velmi specifické strukturální požadavky. Hudební struktury jsou determinovány choreografií, proto je nemožné přemýšlet o hudbě strukturálně nezávisle na krocích a pohybových variacích. Někdy mě napadne krátký kousek hudby, který trvá všehovšudy třicet vteřin, a choreografové se mě zeptají, zda by nemohl trvat dvacet minut.
A co je pro vás na tomto procesu nejvíce vzrušující?
Tom Parkinson: Oba choreografové mají od počátku velmi silnou vizi a já svou inspiraci čerpám už jen z toho, jak o ní mluví. Oni povídají o choreografii, ke mně přicházejí nápady a cítím, jak mi hlavu plní úžasná hudba. Samozřejmě nikdy pak nedokážete převést do reality úplně vše, co máte ve své fantazii. Jsem přesvědčený, že se to nepovedlo ani Vincentu van Goghovi u jeho Slunečnic. Každopádně takhle část procesu je opravdu vzrušující. Pak následují týdny a týdny práce. Ve finále vznikne většinou něco, co se liší od těch prvních diskusí a kompozice, ale pro mě je to znovu jako dar. Umělecké dílo je stále znovu překvapující, a to je v mých očích to krásné.
Beat
Co vás na choreografické tvorbě nejvíc zajímá či baví?
Johan Greben: Užívám si samozřejmě celý proces tvorby. Ale nejzábavnější jsou pro mě asi poslední dva týdny před premiérou, kdy vidím, jak se věci skládají dohromady. Na začátku tvůrčího procesu nemám žádný klíč, nikdo mi nenapoví, jaké dílo vznikne. Pokračuji v práci s tanečníky, tvořím, produkuji, ale až v ten moment, který jsem zmínil, začínám komplexněji chápat vlastní práci. A to mě baví nejvíc.
Uri Ivgi: Pro mě osobně je na choreografické tvorbě hezký ten bod, v němž začínají tanečníci přebírat jakousi svobodu. Pak už totiž nesleduji pohyby ani kompozici, ale skrz lidi na scéně na mě působí emoce. To jsou opravdu krásné chvíle. Světlo, hudba, pocity tanečníků, vše se skládá dohromady a sálá na mě do hlediště.