Kým/čím byste chtěli být, abyste změnili českou kulturu? A co byste s ní po převtělení v roce 2014 udělali? ptali jsme se vás, čtenářů, na konci letošního roku. Odpovědi dorazily různorodé co do obsahu i rozsahu, jedno společné ale přece jen mají: shodují se, že kultura ledacos vypovídá o společnosti. K našemu překvapení se málo příspěvků snažilo být jen (rádoby) vtipnými, většina pisatelů se opravdu pokusila zamyslet nad tím, co by kultuře mohlo pomoci. Pravda, téměř žádná možnost se uvedení do praxe nedočká (rozhodně ne v příštím roce), ale i tak je to zjištění potěšující. Však posuďte sami, zajímavé odpovědi si můžete přečíst níže:
Bůh, Čapek či Zorro. Kdo podle vás pomůže české kultuře?
Okamžitě mi naskočila postava Zorra mstitele, podržím se tedy této asociace, pohádkový hrdina by si pak jistě rád zahrál ve filmu s majitelem krejčovství Milanem Richterem a jeho pannou, nehrajícím členem kapely Kabát Jiřím Besserem, další roličky by mohli například obsadit pánové z magistrátního odboru památkové péče, v obsazení filmíku by se dalo pokračovat, jistě by ale byl, vzhledem k razantnímu profilu statistů, mládeži nepřístupný…
Stal bych se ředitelem ČT. Nechal bych si jen ty budovy, které opravdu potřebuju pro tvorbu a archivaci pořadů. Vytvořil bych x dramaturgických skupin a jejich vedoucí poslal na stáž do BBC. Zakázal bych přístup do televize Donutilovi, Bohdalové, Ivanu Hubačovi a Zdeňku Zelenkovi. A taky bych se zaměstnal v archívu ČT a vyhrabával odtamtud kvalitní věci. A pomohl bych inovovat autorský zákon směrem k 21. století, tj. nezpřísňovat, ale uvolňovat.
Chtěl bych být Kellnerem nebo alespoň Bakalou/Chrenkem/Babišem a svůj zisk bych investoval do knih, výtvarníků, divadel a filmů… Dával bych je konkrétním tvůrcům a na konkrétní projekty. Zkrátka tak, aby nemuselo zaniknout Divadlo Komedie, aby Švankmajer nebo Vachek nemuseli čekat 5 let na peníze na film, aby výtvarníci nemuseli utrácet svůj um a čas v reklamkách, ale aby se mohli věnovat „volné“ tvorbě atd. A pak bych velkou část těch peněz věnoval distribučním kanálům pro tato díla (galeriím apod.). Než bych umřel, bylo by těch peněz dost.
Chtěl bych být Pyšnou princeznou. Nebyla to jen princezna, ale byla krásná princezna, a té se přece patří zavázat střevíc. Byla tak zaujatá sama sebou, že i květiny v její blízkosti uvadaly. Pyšná princezna ale uslyšela píseň Rozvíjej se, poupátko a něco se v ní pohnulo. Byl bych tak krásnou a pyšnou princeznou, jako je naše česká kultura. Podívám se i letos na Pyšnou princeznu, i přestože ji znám. Je naší celebritou, jakou je pro lid Spojeného království princezna Diana. Je vlastně naším národním symbolem, vždyť i my stále čekáme na krále Miroslava. Věřím, že i v české kultuře se něco pohne. Slyšíte to?
Kouzelným sluchátkem, případně zlatou rybkou, ani zlatá muška by nebyla k zahození. Na orgánech státní správy bych povinně zavedla výuku jazyka českého a následně písemné testy. Úroveň, bohužel, mladší generace je až „neúnosná“.
Chtěl bych být prsatou blondýnkou účinkující na Šlágr TV ve společnosti autobusáka se samohrajkou, abych získal pozornost mas a mohl jim říct, ať si obdiv k Východu strčí za klobouk a přestanou být jen masou, která jde za tím, kdo jí nabídne větší buřt za pět korun. Ať se stanou lidmi, kteří se přihlásí ke svému evropskému dědictví, evropské kultuře a vzdělanosti. Lidmi, kteří ještě chtějí něčeho dosáhnout, lidmi, kteří se chtějí rozvíjet a nezůstávat na jednom místě po zbytek života. Ať se stanou lidmi, kteří dokáží přemýšlet, lidmi, kteří myslí i na to, co bude za pět nebo deset let, a ne na to, co bude dneska v dílu Ordinace v Růžovce. Ať mají nějakou vizi, něco, k čemu můžou upnout svoje snažení.
Chtěl bych být Milošem Zemanem. Povinně bych dal nafotit kalendář politiků nahoře bez. To by prolomilo ledy.
Kultuře, a nejen jí, by se rozhodně šiknul neviditelný plášť, klidně bez Harryho Pottera, ten už toho pro kulturu udělal dost. Ovšem jen pokud by fungoval opačně – to jest, že by svého majitele zviditelňoval, ne nezviditelňoval. Nejen to, co si pozornost zaslouží, ale jaksi se na to nedostává, jako třeba živou kulturu, ale najednou by byly vidět v hlavě pana ministra všechny jeho úmysly, v rozpočtech každá zatoulaná koruna, i ta schválně ulitá, na uměleckých čelech koláče talentu. Vědci prý už neviditelný plášť sestrojili, možná je nejvyšší čas pokusit se o jeho opačnou variantu. Anebo radši ne?
K jakému dílu by asi Karla Čapka inspirovala dnešní doba?
Chtěla bych být Karlem Čapkem. Napsala bych nové hry, fejetony a příběhy, kde bych poukázala na dnešní dekadentní a konzumní stav naší společnosti. Svými díly bych se jim snažila nastavit zrcadlo.
České kultuře by snad mohlo pomoci pouze to, kdyby každý, kdo si v trafice koupí Blesk nebo jinou bulvární sra*ku, byl touto hmotou pomazán štětkou po obličeji k tomu ustanoveným zřízencem při východu z trafiky. Jedině takovýmto drastickým opatřením lze kultuře, ale nejenom jí, v Česku pomoci. Takže odpověď na vaši otázku zní: Vzal bych toho zřízence.
Volila bych asi nejkratší možnost - stala bych se silným monarchou v čele státu a volila tyto kroky:
1) Skoncovala bych členství v EU a přetavila vztahy pouze na externí spolupráci tak, aby byla pro náš stát skutečným přínosem, a ne svěrací kazajkou, jak tomu dnes je.
2) Vrátila bych daňový systém do doby první republiky, kdy by občané odváděli do státní kasy pouze 10 % z vlastních příjmů. Tak by měli více sil, času a peněz na zpřístupnění skutečných a kvalitních kulturních požitků a prožitků.
3) Vymetla bych z republiky všechny nadnárodní společnosti, které jsou rakovinou v těle státu, a dala tak šanci svým českým lidem k vlastní obživě, a tím i k tvorbě skutečné státní ekonomiky. Ne té Kalouskovy.
4) Dohlédla bych na kvalitní výuku ve školách stran kultury, a to již od předškolního věku, počínaje MŠ.
5) Přepracovala bych trestní zákony. Jakýkoli vandalismus a ničení památek (sprejerstvím počínaje a svévolným bouráním konče) by byly trestány tak citelně, že by se nikomu nevyplatilo zákon přestupovat. Takový člověk by totiž mohl přijít o veškerý majetek, který kdy měl. (Tento zákon by se vztahoval i na znečisťování přírody a všech veřejných prostorů.)
Samozřejmě přímo ministrem kultury. Vzhledem k tomu, že podle posledních údajů, které mám z Prahy samotné, je kultura - a přímo návazné činnosti - po peněžnictví vlastně druhým největším zdrojem příjmů (výroba například až čtvrtým), převedl bych odpovídající finanční prostředky státního rozpočtu zcela logicky a vysvětlitelně tímto směrem. A pak už si zajisté umíte představit, co by se dělo!
Začnu vylučovací metodou: kým si myslím, že by bylo nesmyslné být, a jak z moci této pozice „konat dobro“ pro rozkvět české kultury. Rozhodně ne ministrem kultury ani samotným úřadem s legračním rozpočtem, omezenými možnostmi, svazující administrativou a pražádnou vizí. Odvážnější část kulturní obce umělců a institucí žádajících o granty celkem dlouho navrhuje tuto instituci zrušit; nelze než souhlasit.
Co třeba mecenáš umění s možností svobodného výběru podpory prospěšných projektů? I kdyby rozdal všechen svůj majetek úplně všem, kulturním projektům, institucím i umělcům, stačilo by to k pozvednutí kultury v Čechách? Odpověď zní - nikoliv.
Ale co teď? Babo raď! Tady pomůže jen kouzlo. Kdybych tedy opravdu mohla, baba čarodějná vlastně už jsem, změnila bych myšlení lidí o kultuře a začala bych od nejmenších: podporovat co nejvíc jejich zájem a schopnosti. Nahnala je denně a bez diskusí do kroužků hudby, malování, divadla, vlastního psaní, čtení krásných příběhů, tancování atd. (a to vše spojeno se sportem). Žádné vytáčky, žádné výmluvy, zavedla bych pevný režim a řád; vždyť zde se formuje vše, co člověk bude potřebovat v dospělém životě - disciplína, která je v umění neobyčejně důležitá, naučí se přirozeně přijímat umělecká díla a kultura, původně chápaná pouze jako umělecký tvar, rozprostře svá blahodárná křídla a zformuje človíčkovo estetické chápání a jeho všeobecnou kulturní, tj. lidskou úroveň a charakter se smyslem pro krásu a fair play.
A protože bych byla zároveň dobrotivá kouzelná babička, bylo by to zadarmo, aby si to mohly dovolit všechny rodiny, všechny školy a maminky a tatínkové by na ně měli čas. A ještě bych zařídila, aby učitelé takový potenciál u dítěte dokázali rozpoznat a bezvýhradně podporovat. Jenže bych byla taky babča metrnice, obzvláště přísná disciplína by se týkala sledování televize a počítače, ať je používají jako pracovní nástroj, nikoli substituci reálného světa, vždyť tyhle vypráskané novinky, jejichž skutečný přínos pro rozvoj dítěte je pranepatrný, ohrožují, ne-li přímo ničí, vlastní aktivitu dětí a deformují jejich pohled na svět: nevaž se, odvaž se, užívej si, chtěj, požaduj, máš nárok, všechno je zadarmo, bez práce, a rozhodně si stěžuj, může za to někdo jiný. Nenápadná a plíživá výchova k těmto postojům, jejich zobrazování jako normální a žádoucí chování je jedna velká hrůza, která pro nikoho, pro kulturu, nevěští do budoucna nic dobrého.
Skutečná otázka tedy zní: vyváží zobchodovatelný zisk zadavatelů těchto „produktů“ ztrátu něčeho daleko podstatnějšího? Věnujeme zisku příliš pozornosti, víc než si zaslouží, víc než sobě navzájem. Ale na to je každé kouzlo krátké (natož nějaký ministr), nicméně jsou Vánoce, takže máme v záloze ještě Ježíška, třeba přinese nějakou naději, vždycky byl idealista…
Nechci se rouhat, ale myslím, že české kultuře pomůže snad už jen Bůh. Čertu už se upsala.
Přála bych si být osvícenou a nevyčerpatelnou múzou, která by se směla vášnivě líbat jen s těmi erudovanými a plodnými osobnostmi kulturní sféry, s nimiž by mohla počít nejgeniálnější děti tvorby. Přála bych si být dokonalou divou, která by svedla spravedlivý boj o férovou podporu všeho dobrého a tvořivého s těmi, s nimiž je bojovat nutno. Přála bych si být věčnou inspirací bez boje, v krajině plné vnímavých a přejících…
Chtěla bych mít takovou moc, abych mohla donutit všechny lidi v kultuře pracovat tvůrčím způsobem, tak aby byli schopni předkládat lidem původní, nápaditá díla. Zavedla bych zákon, který by zakazoval jakkoli recyklovat prověřené formáty a vytvářet další variantu na populární dílo. Tudíž, takový kulturní ombudsman?
Princezna Arabela otáčí kouzelným prstenem a česká kultura se mění v...
Kým nebo čím bych chtěla být, abych změnila českou kulturu? Tak to je docela jednoduché, princeznou Arabelou přece. Patřil by mi pak její kouzelný prsten, ta nejmocnější věc v celé pohádkové říši, se kterou se dá čarovat i v lidském světě. Stačilo by s ním jednou otočit a hned by bylo všechno úplně jinak.
Politická nestabilita by už dál neohrožovala uměleckou tvorbu. Vždyť za čtyřiadvacet porevolučních let jsme vystřídali šestnáct ministrů kultury, což samo o sobě vypovídá o tom, v jakém stavu tato země je. Bez kultury není společnost, a to je fakt, který je dnes velmi podceňován. Kultura je zrcadlem společnosti, ale především dědictvím budoucnosti.
V mém ideálním světě by kamenná divadla daleko lépe hospodařila s financemi, ztratil by se stávající chaos. Zvýšily by se dotace na živé umění. Zmizely by markantní disproporce mezi státními či městskými institucemi a neziskovým sektorem, který je závislý na grantech. Česká divadla obecně by měla schopné dramaturgy, zaručena by byla pestrost repertoáru, stylů, různých technik. Za svou práci by umělci dostávali adekvátní finanční ohodnocení, mohli se profesně rozvíjet, samozřejmostí by byla rekvalifikace a možnost dalšího studia po ukončení aktivní kariéry.
Mohla bych takhle pokračovat dál a dál. Ale to bychom asi byli opravdu v té pohádce, že?
A připojujeme ještě jednu odpověď za kulturní redakci webu ČT24: Kultura by potřebovala „zdravý rozum“. Umělcům by řekl, kdy je čas odejít, a zabránil tak poškození jejich cti i ničení vkusu. Otevíral oči politikům na ministerstvu kultury a učinil přítrž zbytečnému plýtvání peněz, ale přerozdělil je tam, kde je o ně nouze. Zdravý rozum by snad všem, kteří o kultuře uvažují jako o podřadné, dokázal, že bez kultury národ nemůže existovat.
Že je to poněkud patetické tvrzení? Možná, na jeho pravdivosti to ale nic nemění. Navíc trocha patosu se k bilancování na konci roku hodí. Ten nový vám přejeme povedený - a co nejvíce kulturní!