Národní divadlo moravskoslezské má chvályhodný dramaturgický plán. Každou sezonu uvede jedno zásadní dílo operního repertoáru 20. století. Letos padla volba na Šostakovičovu Lady Macbeth Mcenského újezdu. Skvělý výkon orchestru v nastudování Jakuba Kleckera umožňuje kus vyslechnout v obdivuhodně zdařilém provedení, atraktivní scéna Daniela Dvořáka a zdatná režie Jiřího Nekvasila daly vzniknout divadlu s působivou atmosférou. Nelze nedoporučit.
Recenze: Dost bylo operních hitů. Je čas slyšet ostravskou Lady Macbeth
Lady Macbeth Mcenského újezdu v Ostravě (zdroj: ČT24)
Lady Macbeth Mcenského újezdu je operou, o jejímž krutém osudu poznamenaném stalinskou zlovůlí, třicetiletou cenzurou a následným přepracováním ví z učebnic dějepravy kdekdo, avšak možností slyšet a vidět ji v původní verzi není mnoho. Obzvlášť v divadlech v Česku.
Nyní se příležitost naskýtá v Ostravě, kde ji tamní operní soubor zařadil do poněkud jízlivě pojmenované řady Operní hity dvacátého století. Dosud jedinkrát po válce byl u nás Šostakovičův šlágr v původní verzi nastudován v roce 2000 v Praze. Hrál se celkem třináctkrát.
Náročný úkol vypořádat se s nádherným, ale přetěžkým dílem, které Dmitrij Šostakovič dokončil v prosinci roku 1932, se vydařil především díky hudebnímu nastudování ředitele ostravské opery Jakuba Kleckera, který při řízení početného kolektivu prokázal velký dirigentský přehled. A že ho bylo zapotřebí.
Přestože obsazení bylo i po přizvání několika členů Janáčkovy filharmonie skromnější, než předepsal Šostakovič, všichni hráči se ani nevešli do orchestřiště Divadla Antonína Dvořáka. Oktetová žesťová banda proto zaujala pozice v lóžích. Podstatné je, že Kleckerovi se dechaře podařilo s muzikanty v „díře“ propojit v celistvé a vzájemně se respektující těleso, rytmicky zcela sjednocené.
Jevhen Šokalo a Elena Suvorova
Orchestru Klecker vtisknul jasnou hudební představu vyznačující se kontrastní dynamikou, zřetelností expresivně zjitřených výrazů a hutnou, strhující atmosférou. Posluchač se tak v Ostravě může těšit z pestrosti Šostakovičova groteskního dramatu. Ironizující tanečnost, úzkostné napětí, ztišená tajemnost, sarkasmus, který provází snad každý záchvěv radosti či veselí, šklebící se krutost i čistý lyrismus se pojí v ohlušující koláž, která však zároveň nerezignuje na celkové dramatické klenutí opery.
Občasná neučesanost dodala muzice opravdovost, „špinavost“, sex-appeal pro Šostakoviče rovněž příznačný. Pouze neodpustitelné a lehce postřehnutelné omyly v prvních houslích pokazily dojem, za nějž je třeba ostravský soubor počastovat chválou a poklonami. Výrazně přispěl téměř bezchybný sbor, který připravil sbormistr Jurij Galatenko.
Role větší zpěvačky
Titulní úloha frustrované Katěriny Lvovny, jejíž touha milovat a být milována vyústí ve dvojnásobnou vraždu, byla při sobotní druhé premiéře svěřena ruské pěvkyni Eleně Suvorové. Její snaživý, obětavý výkon bohužel znekrášlily drobné intonační lapsy při nasazování tónu a obtíže v nejvyšší poloze, které nejednou vyústily v přiškrcený zpěv i křik. Ve středních a hlubších polohách navíc několikrát zapěla rovně, úzce, nepříjemně.
Elena Suvorova a Aleš Briscein
Především z počátku představení působila Suvorova rovněž herecky nejistým dojmem, Katěrinu po psychologické stránce dostatečně nepropracovala. Šostakovičovo tázání po vině a soucitu vůbec nepřichází na mysl diváka. Výkon ruské pěvkyně se sice během představení postupně lepšil, nároky, které přetěžká role pěvecky i dramaticky klade, však bohužel nenaplnila.
Bezpáteřního a vypočítavého Sergeje, milence Katěriny Lvovny, vystihl Aleš Briscein, s rozkošně slizoučkým knírkem. Uplatnil svůj měkký, stále mladistvý a čerstvě znějící tenor, jemuž dokáže dodat i náležitě dramatické zabarvení. Kromě pěvecké prokázal i výbornou kondici fyzickou.
Jevhen Šokalo coby starý kupec Boris Timofejevič Izmajlov v prvním jednání nebyl přesný v nástupech a zápolil i s rytmem, avšak nijak výrazně.Několik nejhlubších tónů mu nevyšlo ideálně. Nakonec ale stvořil ze všech nejvěrohodnější postavu, drsnou, bezohlednou a odpudivou.
Pochválit je třeba i sólisty v menších úlohách. Krásný hlas předvedly Olga Jelínková i Václava Krejčí Housková. Bezchybně pěl Jakub Kettner, jistě František Zahradníček. Sympaticky agilním výkonem pobavil Rudolf Medňanský, krásným přednesem dojal Martin Gurbaľ. Večer se naopak příliš nevydařil Juraji Nociarovi v roli Katěrinina manžela Zinovije.
Nekvasil na Dvořákovi
Předností představení není jen hudba, upoutá i výraznou scénou Daniela Dvořáka upomínající na ruský konstruktivismus i folklór, což dobře vystihuje dvojí časovost opery, jíž skladatel pochopitelně nekomentuje jen barbarství carského Ruska druhé půlky 19. věku, kdy se děj odehrává, ale i období stalinismu.
Lady Macbeth Mcenského újezdu v Ostravě
Režijnímu pojetí Jiřího Nekvasila se dobře daří vystihnout groteskní, satirickou rovinu příběhu, v komiku se však převrací i některé scény, které by neměly. Při výjevech znásilnění či zvrhlých souloží, na operu velmi otevřeně vyobrazených, začne celá scéna do rytmu hudby a svíjejících se protagonistů rudě či zeleně blikat, což v publiku namísto hrůzy a odporu vzbuzovalo smích. Celkově se ale Nekvasilův „naturalistický“ přístup vyplatil, třeba scéna bičování vyloženě drásá.
Nápaditá je také hned úvodní scéna, v níž Katěrina leží v posteli, která je na pódiu vztyčena kolmo. Opona je rozhrnuta jen po okraje postele a divák má proto pocit, že kupcovu ženu sleduje z ptačí perspektivy. Škoda jen, že zpěvaččiny pohyby nebyly pečlivěji nastudované, iluze by mohla být perfektní.
Některé motivy působí nedomyšleně či nedotaženě. Třeba veliká žárovka, dominantně zavěšená uprostřed scény, sjíždějící a vyjíždějící, rozsvěcující se, zhasínající nebo blikající, je matoucím symbolem. Těžko hádat, co přesně jím tvůrci mínili. Podobně nečitelné jsou výstupy obřích krys, které divák sleduje v mezihrách. Choreografie Marka Svobodníka sice dobře pasuje na muziku, avšak ne vždy se daří pohyby myší co do významu rozklíčovat.
Lady Macbeth Mcenského újezdu v Ostravě
Nejintenzivněji působí poslední dějství, v němž se naplno rozvíjí tragika opery, a to i díky atraktivním videoprojekcím, jež vytvořil Otakar Mlčoch. Dřevěná klaustrofobie velkostatku se výmluvně mění na prkenné dobytčáky, v nichž Josif Vissarionovič posílal na Sibiř celé národy i nepohodlné jedince, kteří neměli takové mezinárodní renomé jako Šostakovič. Smutek a bolest proudí jako bystřina, v níž se nakonec utopí i obecenstvo. Pěkná pointa.
Resumé zní jasně. Ostravská Lady Macbeth je sukcesem ostravského souboru. Inscenátorům patří respekt za dramaturgickou odvahu a účinkujícím dík za energii, jíž do nesnadného a nemainstreamového projektu vložili. Snad se zúročí a obecenstvo na Šostakoviče přijde. Carmen už snad všichni slyšeli.