Operní soubor Slovenského národního divadla zavítal do Prahy. V rámci Festivalu hudebního divadla Opera 2017 uvedl v Národním divadle tři jednoaktovky Giacoma Pucciniho. Nejvíce se z operních trojčat známých jakoTriptych povedla komedie Gianni Schicchi, v níž exceluje Gustáv Beláček. Snad byli přítomni tvůrci pražských komediálních inscenací, které se v poslední době vůbec nevydařily. Pokud ne, měli by zajet do Bratislavy.
Recenze: Bratislava dala Praze lekci operního humoru. Vivat Beláček!
Je to skoro sto let, kdy měly v Metropolitní opeře v New Yorku premiéry tři krátké opery Giacoma Pucciniho Plášť, Sestra Angelika a Gianni Schicchi. Maestro, který již měl za sebou Bohému, Toscu i Madame Butterfly, mínil svůj triptych jako, a to je třeba zdůraznit, uspořádanou trojici. Přesto tak opery nebývají vždy hrány.
V Bratislavě sice nastudovali všechny tři kusy, avšak změnili jejich pořadí. Jak to někdy bývá, když se předělává Puccini, nevyplatilo se. Porušila se při tom logická návaznost tří žánrově odlišných, kontrastních her, v níž spočívá díl umělecké působivosti Triptychu.
Opera Sestra Angelika
Zahájení večera Sestrou Angelikou potíž není, obzvlášť oplývá-li takovou atmosférou, jako v bratislavském nastudování. Běloskvoucí kulisy a kostýmy společně se svícením, které zřejmě v prostorách bratislavského divadla vypadá lépe, dávají vzniknout hře se světlem, jež dobře provází tragický příběh ženy, která porodila nemanželské dítě a za trest od něj byla svou urozenou rodinnou odloučena a odeslána do kláštera.
Zpracování kazí nápad s mrtvým synem sestry Angeliky, který prvoplánově bloumá jevištěm. Asi jakási reminiscence jeho matky, která ale v té době není přítomna na pódiu… Příliš nevyšel ani závěrečný obraz zjevení panenky Marie, již doprovází i muži mávající křídly, což je v ženském klášteře matoucí. Zřejmě andělé? Poznat to příliš nejde.
Mária Porubčinová (vlevo) a Jitka Sapara-Fischerová
Titulní roli zazpívala Mária Porubčinová. Hlavní přednost jejího vitálního sopránu spočívá ve vysoké poloze, kde je velmi obratný a silný. Roli má dobře promyšlenou i z psychologického hlediska, dramatičtěji než bývá zvykem. Chválit je na místě také Jitku Saparu-Fischerovou, která coby kněžna upoutala temným altem s mrazivým výrazem.
Dojem kazily četné rytmické nepřesnosti a nejednotnost ansámblů včetně sboru. Dirigent Rastislav Štúr přitom dával nástupy jasně a pěvcům na pódiu se věnoval. Rozbahnělý dojem, snad způsobený jinými dispozicemi pódia, než na jaké jsou bratislavští umělci zvyklí, vydržel po celou první operu, které proto dominovala komorní scéna sestry Angeliky s kněžnou. Dobrou práci odvedl Štúr s orchestrem, který hrál celý večer přesně a předvedl několik opravdu vydařených gradací.
Nevýrazný plášť
Po první přestávce na pódium připlula loď a s ní krátká tragédie Plášť. Vražedný milostný trojúhelník Sergeje Tolstova, Miroslava Dvorského a Adriany Kohútkové, jejíž pěveckou techniku a vřelost hlasového projevu je radost poslouchat, byl pojat konvenčně až neinvenčně. Vedlejší postavy i přístavní prostředí působily nepřesvědčivě, nenámořnicky, nálada z pódia prosakovala jen několik krátkých chvil. Pěvci v hlavních rolích se neměli k čemu rozehrát a výsledkem byly spíše šablony než autentické bytosti.
Opera Plášť
Režiséru Romanu Polákovi se naopak skvěle vydařila závěrečná komická aktovka. U lůžka zemřelého florentského boháče se schází příbuzní, aby truchlili a nabývali dědictví. Když zjistí, že stařík vše odkázal klášteru, propukne hysterie. Na pomoc jim přichází mazaný sedlák Gianni Schicchi, který ale myslí také na sebe a svou dceru a pozůstalé tak úplně nepotěší.
Na rozdíl od obecenstva. Inscenace je jednoduše, ale suverénně zrežírována, oplývá tempem i konverzačním vtipem a činí zadost úžasné, humorné hudební partituře i zábavnému libretu. Panoptikální famílie pozůstávající z dobře zahraných, typizovaných postav vrší zdařilé vtipy a pražským Národním divadlem rezonuje málo známý zvuk – smích.
Lekce operního humoru Gustáva Beláčka
Přede všemi za to může temperamentem sršící Gustáv Beláček v titulní roli, který předvedl bez přehánění herecké i pěvecké mistrovství. Krásu operního zpěvu mísí s až činoherními prvky, ale volně a přirozeně, bez jakéhokoliv znaku námahy či předstírání. Okouzlený posluchač mu věří každé parlando a po skončení představení začne přemítat, kdy naposledy viděl na jevištích Národního divadla tak komediálně disponovaného pěvce.
Opera Gianni Schicchi
Důvodem ale není nedostatek talentu lidí, kteří v Praze vystupují. Komediální opery premiérované v poslední době v Národním divadle, třeba Popelka, Poprask v opeře nebo Orfeus v podsvětí, se nezdařily kvůli inscenátorům. Bratislavští kumštýři jim dali nekompromisní lekci operního humoru. Právě proto se také Festival hudebního divadla pořádá.