Kdo na moje místo? Před 150 lety se narodil Petr Bezruč, básník, který nechtěl být slavný

Introvert, který se stal slavným své povaze navzdory. 15. září před 150 lety se narodil básník Petr Bezruč, autor jediné, ovšem zásadní básnické sbírky. Slezské písně mu jednou provždy daly nálepku slezského barda, on sám ale nechtěl být hlasatelem, spíše vyhledával ústraní a samotu.

Kdyby žil Petr Bezruč dnes, měl by velký problém s bulvárem. Neměl rád veřejné akce. Přitom zvláště po válce se z národního umělce stal doslova fantom, kterého chtěl každý ulovit.

„Tento zájem o svou osobu bytostně nesnášel. Nesnášel fotografy, kteří se kolem něj neustále rojili, dokonce schovávali fotoaparáty ve stromech nebo v okapech domů. Je to až zvláštní, myslím, že si neumíme představit, že by nějaký současný básník zažíval to, co ve své době Petr Bezruč,“ domnívá se Lenka Rychtářová ze Slezského zemského muzea.

Pozornost neměl Bezruč rád i kvůli svému vzhledu. „Když byl malý, pral se s německými chlapci a ti mu při potyčce vyrazili přední zuby. Až do dob na univerzitě chodil bez nich, v dospělosti během studií prodělal také neštovice, které mu upřímně na kráse nepřidaly,“ vysvětlila Martina Klézlová ze Slezského zemského muzea, proč se básník stahoval do sebe. Dokonce po maturitě uvažoval, že vstoupí do kláštera.

K pocitu osamění přispěla také smrt jeho otce, zemřel, když Bezručovi - tedy Vladimíru Vaškovi, jak znělo jeho občanské jméno - bylo třináct let. Antonín Vašek patřil k buditelům, v roce 1860 začal ve Slezsku vydávat první český list - Opavský besedník. Za své pročeské názory musel pykat, úřady ho donutily přestěhovat se do Brna.

Petr, ale ne Bezruč

V jihomoravském městě vystudoval Vladimír gymnázium a poté místo do kláštera odešel studovat filologii do Prahy. Hlavní město mu ale k srdci příliš nepřirostlo, zklamal jej tehdejší silný německý vliv. Ze studií zběhl, vrátil se do Brna a později se stal poštovním úředníkem v Místku. Tam se seznámil s vlasteneckým učitelem (později kočovným hercem nebo advokátním úředníkem) Ondřejem Boleslavem Petrem.

OSTRAVA

Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem,
sto roků kopal jsem uhlí,
za sto let v rameni bezmasém
svaly mi v železo ztuhly.

Uhelný prach sed mi do očí,
rubíny ze rtů mi uhly,
ze vlasů, z vousů a z obočí
visí mi rampouchy uhlí.

Chléb s uhlím beru si do práce,
z roboty jdu na robotu,
při Dunaji strmí paláce
z krve mé a z mého potu.

Sto roků v kopalně mlčel jsem,
kdo mi těch sto roků vrátí?
Když jsem jim pohrozil kladivem,
kdekdo se začal mi smáti.

Lehko se zasmát mi kdekdo moh,
ve Vídni, v ústraní tichém.
Když tomu panstvu smích nepomoh,
bodáky přišly za smíchem. 

Přátelé spolu vyráželi na túry po kraji, kde Petr seznamoval Bezruče s historií a problémy jednotlivých vesnic, upoutal jeho pozornost k sociální a národní otázce Slezska. Oddělila je od sebe tragédie - v roce 1893 spáchal Petr sebevraždu.

„Tento buditel českého lidu byl zásadním člověkem v Bezručově životě,“ upozorňuje Martina Klézlová, „a právě toto hluboké přátelství mnohdy vede k pochybnostem a domněnkám o autorství Slezských písní.“ Kritické vydání sbírky, které před třemi lety připravili pracovníci Ústavu pro českou literaturu, ale podobné spekulace označily za pusté a nepodložené.

Tolik hořkosti

Sám Bezruč se k autorství Slezských písní přihlásil až v roce 1910. První básně přitom vyšly už v roce 1899 v týdeníku Čas. „Způsobily v Praze doslova senzaci. Všichni začali pátrat po stopách básníka, dokonce se objevily inzeráty,“ začal tím podle Martiny Klézlové hon na Bezruče.

Nezapojila se do něj jen veřejnost a literární vědci, ale i úřady. Za první světové války byl Bezruč zatčen kvůli domnělému autorství protirakouské básně. Verše oslavující ruská vojska a ruského cara jako osvoboditele vyšly v zahraničním odbojovém časopise podepsané iniciálami P. B. Autorem ve skutečnosti byl Jan Grmela, ostravský básník žijící v Paříži.

Nicméně zatykač byl vydán na Vladimíra Vaška, a ten tak byl vězněn a vyšetřován pro podezření z velezrady. Žádné důkazy se proti němu ale najít nepodařilo. Propuštěn byl v roce 1916, popotahování trvalo ovšem až do vzniku samostatné republiky v říjnu 1918.

MARYČKA MAGDONOVA

Šel starý Magdon z Ostravy domů,
v bartovské harendě večer se stavil,
s rozbitou lebkou do příkopy pad.
Plakala Maryčka Magdonova.

Vůz plný uhlí se v koleji zvrátil.
Pod vozem zhasla Magdonova vdova.
Na Starých Hamrech pět vzlykalo sirot,
nejstarší Maryčka Magdonova.

Kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?
Budeš jim otcem a budeš jim matkou?
Myslíš, kdo doly má, má srdce taky
tak jak ty, Maryčko Magdonova?

Bez konce jsou lesy markýze Gera.
Otcové když v jeho robili dolech,
smí si vzít sirotek do klínu drva,
co pravíš, Maryčko Magdonova?

Maryčko, mrzne a není co jísti…
Na horách, na horách plno je dřeva…
Burmistr Hochfelder viděl tě sbírat,
má mlčet, Maryčko Magdonova?

Cos to za ženicha vybrala sobě?
Bodák má k rameni, na čapce peří,
drsné má čelo, ty jdeš s ním do Frydku,
půjdeš s ním, Maryčko Magdonova?

Cos to za nevěstu? Schýlená hlava,
fěrtoch máš na očích, do něho tekou
hořké a ohnivé krůpěje s lící,
co je ti, Maryčko Magdonova?

Frydečtí grosbyrgři, dámy ze Frydku
jízlivou budou se smáti ti řečí,
se synky uzří tě Hochfelder žid.
Jak je ti, Maryčko Magdonova?

V mrazivé chýši, tam ptáčata zbyla,
kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?
Nedbá pán bídných. Co znělo ti v srdci
po cestě, Maryčko Magdonova?

Maryčko, po straně ostré jsou skály,
podle nich kypí a utíká k Frydku
šumivá, divoká Ostravice.
Slyšíš ji, rozumíš, děvucho z hor?

Jeden skok nalevo, po všem je, po všem.
Černé tvé vlasy se na skále chytly,
bílé tvé ruce se zbarvily krví,
sbohem buď, Maryčko Magdonova!

Na Starých Hamrech na hřbitově při zdi
bez křížů, bez kvítí krčí se hroby.
Tam leží bez víry samovrazi.
Tam leží Maryčka Magdonova.

V následujících desetiletích se Bezruč stal národním básníkem, jehož poezie promlouvá za sociální a národní zájmy českého lidu - jakkoli on sám o takovou pozornost nadále nestál. „Donesla ta knížka tolik hořkosti do mého života, že jsem se již naproklínal řadu dnů ty okamžiky, kdy jsem se zapomněl a pustil ty verše do světa…,“ prohlásil.

Slávy se stranil až do konce života - zemřel 17. února 1958. Jeho pohřbu na opavském hřbitově se účastnily tisíce jeho příznivců a obdivovatelů, dohlížet na poslední rozloučení dokonce museli vojáci, jinak by se lidé ušlapali.

Ohlasy písní slezských

Slezské písně se dočkaly několika set zhudebnění. Hudební podobu jim dal skladatel Leoš Janáček nebo písničkář Jaromír Nohavica. Během dvacátého století se Bezručova tvorba stala inspirací pro mnohé další umělce. Známá i méně známá díla připomíná do 3. listopadu výstava Petr Bezruč v hudbě a umění.

Jedná se o jednu ze tří výstav, které k výročí básníkova narození připravilo Slezské zemské muzeum v jeho rodné Opavě. Zajímavosti z jeho života a vztah k prostředí, v němž žil, přibližuje do 18. února příštího roku expozice Petr Bezruč - bard prvý, co promluvil. K vidění je zde také osmdesát jedna ilustrací z nového vydání Slezských písní. Každé básně se ujal jiný výtvarník.

Třetí výstava pak hledá odkaz Petra Bezruče, coby jedné z nejzásadnějších osobností české angažované poezie, v širších souvislostech. Pod názvem Slezské angažmá pátrá do 29. října po odpovědi na otázku, co burcuje současné výtvarné umělce.

Muzeum oslavu výročí doplnilo i dalšími akcemi, například 15. září vzpomínkou u jeho hrobu v Opavě. Bezručovu zálibu ve „výplazech“, jak sám říkal túrám, připomene o den později výšlap na Lysou horu. Tématu Petr Bezruč se bude příští týden věnovat i literárněvědná konference.