Potřebujeme hrdinství pro náš život? Zdá se, že ano, říká ve své hře Druhá smrt Johanky z Arku bulharský dramatik a básník Stefan Canev. Hru svého krajana si pro režijní divadelní debut vybrala Světlana Lazarová, scenáristka a režisérka bulharského původu žijící v Česku. Do hlavní role potulné herečky Žanety-Johanky obsadila Vilmu Cibulkovou, s níž se potkala při natáčení dokumentu z cyklu Neobyčejné životy (ČT jej odvysílá 17. 4.) V rozhovoru pro web ČT24 mluví především o tématech, kterými hra z roku 1990 oslovuje diváky v „dnešní době, neútulné pro lidskou duši“.
Druhá smrt Johanky z Arku chce lidi vyštvat ze stereotypu
Druhá smrt Johanky z Arku měla ve Vašem překladu a nastudování českou premiéru. Jak ji české publikum přijalo?
Myšlenka hry a potenciál, který nese, mě oslovila už v 90. letech, ale přesto reakce diváků předčily moje očekávání. Česko je asi dvacátou zemí, kde se hraje. A mám informace, že i v ostatních zemích byla velmi úspěšná.
V čem tedy spočívá její oslovující univerzálnost?
Důvodů, proč oslovuje publikum po celém světě, je několik. Zaprvé autor skrze postavu Johanky připomíná morální hodnoty, které v dnešní době schází. Člověk by měl přehodnotit své vlastní já, svou zodpovědnost, kterou nese a která je někdy břemenem a někdy je strašně důležitá pro společenství, v němž žijeme a v němž nejsme sami. A - to je zadruhé - si uvědomit, jak žít. Každý si může zvolit, jestli důstojně, nebo nedůstojně. Ve hře je věta, která tuto volbu vystihuje: Plazit se a žít, nebo neplazit se a zemřít?
To je základní volba v každém režimu a době. V čem je podle Vás aktuální dnes?
Jedním z oblíbených témat autora je otázka, jak jednoduše je moc zneužitelná. Často se s tím setkáváme v dnešní společnosti, v médiích i v politice. Žijeme v podmínkách, kde se každou chvíli objeví nějaká korupční aféra, kde není spolehnutí na lidi, kteří nás vedou a mají být morálně čistí. Nikdo nikomu nevěří, všechno je zpochybněné. A má to zase ten samý důvod - že si lidí neváží. Podívejte se, co se stalo v Bulharsku. Že se tam lidé vyburcovali a šli stávkovat, nebylo jen kvůli vysokým cenám elektřiny, ale bylo to vyvrcholení nahromaděné nespokojenosti. Nespokojenosti, že je člověk sám bezmocný, že ho nikdo neposlouchá, že je nic.
Kat: „Ti, kteří hanobí a mamoní, to dělají vlastně nejen pro sebe, ale aby pozvedli ducha národa.“ /ze hry Druhá smrt Johanky z Arku/
Cítíte, že i v české společnosti se taková nespokojenost hromadí? Že lidé jsou čím dál nervóznější?
Jsou, proto Češi tolik fandili Bulharsku. Canevova hra je v tomhle směru velmi aktuální. On věci kriticky pojmenovává. Přestali jsme si vážit takových slov, jako je hrdinství, odvaha, nic nám to neříká.
Hlavně nám to zní pateticky…
Lidé se bojí patosu, protože ho mají spojený s komunismem, s tím, když vlály vlajky. Ale já nemluvím o tomhle typu patosu. Něco, co by povznášelo ducha, to chybí. Jedním z důvodů tohoto rozpoložení je i pozměněný vztah k přírodě. My si ale musíme připomínat, že jsme její součástí. V urbanizované a přetechnologizované společnosti je člověk velmi anonymní, izolovaný a někdy velmi nepotřebný. Zaznamenávám úbytek povznášejících myšlenek, všeobecnou rezignaci, která je spojena s anonymitou, kdy se můžu za někoho nebo za něco schovat.
Nechci zobecňovat, ale mám pocit, že spousta lidí rezignovala na svůj vlastní život, takže tím pádem rezignovali i na to, zajímat se, co se děje ve společnosti. Jdou do práce, pak domů, a když vás nic víc moc nezajímá, nad ničím víc se moc nezamýšlíte, pak se do ničeho ani nemáte zájem plést…
Přesně tak. Proto jedním z mých cílů bylo pomocí toho textu a představení lidi vyštvat ze stereotypu. Z duševního, každodenního, ubíjejícího stereotypu, do něhož se člověk dostává v dnešní době. Neútulné pro lidskou duši a nepřející citlivému člověku. Ano, je to pohodlné používat všechny ty technologie, je to uděláno člověkem a pro člověka, ale člověk tím sám sebe ničí. Lidé mohou být pyšní na technické objevy, ale možná přitom ztrácí svou důstojnost.
Tu bipolárnost dokládá i hra Stefana Caneva…
Dobro a zlo se týká celého života, jednotlivých lidí, společnosti i Země. A tato bipolárnost je vložena i do hry o Johance. Dobro i zlo, rozhodnost a nerozhodnost, odvahu a zbabělost v sobě nese jak Johanka, tak i další dvě postavy - Kat a Bůh. Pánbůh je nemocný stařeček, misantrop, který nenávidí lidi a to, co stvořil, ale na druhou stranu lidi miluje, chce je ušetřit. Kat symbolizuje zlo, přináší smrt, a na druhou stranu ho vidíme i jako člověka, který nese určitou lidskost, a dokonce romantickou představu o lásce. O to je zajímavější celé podobenství hry - je vlastně o nás. Každý z nás neseme oboje, bojujeme mezi jedním a druhým a ten proces nikdy nekončí. Nemyslím si, že dobro zvítězí a zlo zmizí, ale můžeme udělat něco pro to, aby bylo víc dobra a míň zla. To je poslání, které bych ráda, aby se přeneslo na diváky.
Johanka: „Co je rozumnější? Zemřít, ale neplazit se - nebo se plazit, ale žít?“ /ze hry Druhá smrt Johanky z Arku/
I v hitu loňské divadelní sezony, ve hře Ucpanej systém Dejvického divadla, je Bůh zobrazen extrémně odlišně od barvotiskové představy vousatého dědy na obláčku. A je to také hra hodně o nás. Co tvůrce vede k „polidštění“ Boha?
Když jsme tu postavu připravovali s panem Mrkvičkou, vyhledávali jsme neidealizovaný pohled na Boha. Ne úplně polidštěný, ale reálný. Boha si každý neseme v sobě a v každém je jiný. Už ani nezáleží, jestli jsi křesťan nebo jiného náboženství. Vzhlížet nahoru znamená vidět hodnoty, dobro. Na druhou stranu - nesetkáváme se jen s dobrem, tak odkud to přichází? Nesmíme postavy v dějinách idealizovat a mytologizovat.
Bůh: „Myslel jsem to dobře, šestého dne, když jsem stvořil zvířata. Kdybych stvořil civilizaci z vlků, byl bych lépe udělal, vždyť vlci jsou humánní, nejsou jako lidé - vlk vlka nezabije, že? Ale to ne, večer jsem napnul všechny síly a stvořil jsem člověka. Z nudy jsem ho udělal, abych si měl s kým povídat.“ /ze hry Druhá smrt Johanky z Arku/
Tedy ani Boha, ani Johanku?
Ani Johanku. Ta hra je proti mytologizaci postav a historických faktů. Není to poprvé, kdy si Stefan Canev zvolil nějakou historickou postavu, v tomto případě Johanku z Arku, a přenesl ji do dnešní doby.
Jde tedy o Johanku v každém z nás? O naši statečnost, smělost se rozhodnout?
Každý s něčím bojuje jako Johanka z Arku. A do jaké míry člověk, nebo Johanka v něm, dokáže obstát v kategoriích dobra a zla, tak to už je na našich vlastnostech. Nad tím bychom se měli zamyslet, do jaké míry obstojíme a jestli to chceme.
Přijmout rozhodnutí a být za něj zodpovědný je ale těžké.
Překročit anonymitu, zviditelnit svou individualitu je těžké. Každý člověk je originál, každý má co říct, ale nesmí se bát. Myslím, že i na to publikum tady reaguje - na výzvu nebýt servilní, nebýt zpohodlnělý. To je pro návrat hodnot hrozně důležité. Lidé se dnes nestarají o svého ducha, nepečují o něj. Rezignace ducha a související rezignace společnosti jsou velmi nebezpečné. Když každý rezignuje, pak jsou všichni lehce zmanipulovatelní. A když přijde taková osobnost jako Hitler… V tomhle směru přináší ta hra i smutné zjištění, že není nic nového pod sluncem.
Představitelka Johanky, Vilma Cibulková, už jen svým povoláním z anonymity vystupuje. Vidíte nějaké propojení mezi ní a Johankou, respektive Žanetou, která je také herečkou?
V tuto chvíli si neumím představit jinou představitelku Johanky než Vilmu Cibulkovou. Postava, která je vlastně složena ze dvou, vychází z ní. Ona je velmi silnou osobností, je vzácný člověk s obrovským srdcem, která se rozdává na sto procent. Když hraje, hraje skutečně, když žije, žije skutečně. Proto si někoho jiného v této roli neumím představit. Jako má Johanka právo na pády a vzestupy, má i Vilma právo na vzestupy a pády.
Takže jsme opět u bipolarity. Zachycuje ji i dokument z cyklu Neobyčejné životy, který jste s Vilmou Cibulkovou natočila a který vás dvě svedl dohromady?
Zachytili jsme nelehké období v životě této herečky, ale i člověka. I herec je člověk, má právo na pády. Dokument ji zachycuje v určitém období, za pár měsíců už je Vilma-Johanka jiná. Tím chci říct, že nic nesmíme brát jen černobíle. Když uvidíme Vilmu Cibulkovou v Neobyčejných životech, musíme vědět, že je i jiná Vilma Cibulková, která zanedlouho bude zase jiná. Bohužel naše společnost, zvláště média, někdy nerespektují lidské právo i dialektickou danost věcí, že se mění, že jsou v pohybu, ve vývoji. Úsudky jsou často povrchní. Lidé si zase řeknou: no, vidíte, to je Vilma Cibulková. Ale to není pravda, to byla jen jedna etapa.
---------------------------------------------------------------------------------------
Druhá smrt Johanky z Arku měla premiéru v Divadle Horní Počernice. Na nejbližší reprízy můžete zajít 24. a 29. dubna anebo 26. května do Salesiánského divadla v Praze. V roli Boha se představí Ladislav Mrkvička, v roli Kata Stanislav Lehký. Část „neobyčejného života“ Vilmy Cibulkové odvysílá ČT1 17. dubna ve 21:00.