Recenze: Terrence Malick si s časem hlavu neláme. Básní obrazem

V české premiéře byl na Letní filmové škole v Uherském Hradišti k vidění film Terrence Malicka Cesta času. Meditativní dílo osobitého amerického filmaře lze nejlépe vystihnout jako poetickou dokumentární esej. Malickovo obrazové básnění vychází ze stávajícího stavu poznání vesmíru a má vyvolat úžas, ale spíše než filosofickou hloubkou okouzluje svou vytříbenou estetikou. V českých kinech nad ní bude možné rozjímat již na konci srpna.

Cesta času Terrence Malicka
Zdroj: Film Europe

Již před čtyřiceti lety přemítal Terrence Malick, autor baladického Zapadákova a podobenství Nebeské dny, o smělém snímku, který by oslavoval vesmír a celé jeho známé dějiny, planetu Zemi a život na ní se vyvinuvší. Mýty opředenému projektu Quasida na začátku osmdesátých let věnoval spoustu práce, avšak film nevznikl a Malick se stáhl do ústraní, aby se po dvou dekádách vytasil s uchvacujícím válečným snímkemTenká červená linie.

Záměru natočit evoluci kosmu se ovšem vystudovaný filosof Malick nevzdal, cestoval od Yellowstonu po Island, kde tušil natáčecí lokality, diskutoval s vědci, účastnil se odborných konferencí a zabýval se možnostmi přírodopisných dokumentů. Výsledkem je Cesta času (Voyage of Time: Life's Journey), která měla českou premiéru na Letní filmové škole v Uherském Hradišti a na konci srpna zamíří do tuzemských kin.

Mikro a makro

Především se jedná o esteticky okouzlující dílo s nádhernými záběry kosmického i pozemského, živého i neživého: kolabujících galaxií a hvězdných mlhovin, slunečních erupcí, chrlících vulkánů na dnech oceánů, větrů svištících písečnými dunami, plujících vorvaňů, lovících racků, migrujících krabů, dupajících slonů a tak dále. Pozornost je upřena také na člověka v jeho původní lovecko-sběračské minulosti, krátce je zmíněna i jeho moderní přítomnost.

Malick v přirozeně působící synchronizaci záběrů střídá hledisko makroskopické a mikroskopické, jež se v sobě navzájem démokritovsky odráží. Vydatně si pomáhá digitálními technologiemi a s pomocí hudby a ruchů, které lze chápat jako svého druhu musique concrète, dává filmu rozvláčné a zároveň pulsující tempo. Výsledný devadesátiminutový obraz je potěchou smyslů.

Cesta času Terrence Malicka
Zdroj: Film Europe

Chtělo by se říci, že se vlastně jedná o dokument podobný těm z dílny National Geographic, jen promyšlenější, propracovanější a dokonalejší. Odpovídá tomu i „děj“ snímku, který nezkoumá, co je to čas, ale vypráví příběh jeho odvíjení od vzniku kosmu přes vyhynutí dinosaurů až po zánik všehomíra, ironicky řečeno. Rozdíl spočívá například v tom, že Malick vše ponechává bez vysvětlení a někdy divák nemusí vědět, co přesně se před ním odehrává.

Krom toho si americký znalec a milovník přírody dává záležet, aby ji zobrazoval bez klišé, která přírodovědné dokumenty v honbě za sledovaností divákům předkládají. Jeden příklad za všechny: Malickův gepard se nežene za gazelou, kterou by následně za vzrušeného komentáře podmanivého basu o „boji na život a na smrt“ opulentně trhal na krvecákající cáry; Malickův gepard v poklidu leží a okusuje kus masa. Právě tento postoj je možná na filmu tím nejsympatičtějším.

Úžas a tázání

Ostatně, přestože Malick studoval na Harvardu, zabýval se fenomenologickou tradicí kontinentální filosofie, která hovoří o krizi vědy a nutnosti její nové reflexe za účelem odhalování smyslu. Malick nalezl vlastní, umělecký způsob odkrývání významu – filmovou poetickou meditaci.

Pomocí komentáře, který elegickým hlasem přednáší Cate Blanchettová, oslovuje přírodu a klade jí základní filosofické otázky (Kdo jsem? Proč jsem? Co bude pak?), přičemž vehementně upozorňuje na lásku jako princip jednoty veškerenstva, které nakonec překoná úzkostnou konečnost bytí a spočine v sobě samotném. Že by tomu však divák vystavený Cestě času uvěřil, říci nelze.

Cesta času Terrence Malicka
Zdroj: Film Europe

Možná je na vině, že po dvaceti minutách působí omílání výroků „Matko, kam kráčíš?“ či „Ach, přírodo, kým jsem pro tebe?“ nadbytečně, stává se iritujícím a u povah skeptických k „dobru universa“ může vyvolat úšklebky. S výjimkou působivých veršů o listu, větvi a stromu v závěru díla tak Malickovo básnění paradoxně jeho obrazovou poesii kazí, brání dosažení cíle, který autor sleduje – vyvolat úžas, neboť ten je, jak známo již z Platónova dialogu Theaitétos, počátkem filosofického tázání.

K tomu nakonec Malick směřuje pomocí záběrů beznadějných lidí živořících na periferiích světa, jež zmítají válka a hlad. Jsou pořízené v úplně odlišné, deficientní kvalitě. Obrazy třesoucí se v nervním napětí kontrastují s formálně vytříbenými vesmírnými sekvencemi, prostupují celým filmem a „ruší“ podívanou na digitálně vybroušený kosmos. Zde se etické úvahy nabízí.

Kromě chudoby a utrpení jsou ale stejným způsobem zpracovány ještě záběry lidí provádějících rituály – od oslavy Ganéši přes obětování zvěře po sňatek a pohřeb. A právě v tom spočívá další z point Malickova snímku. Rituál vede člověka k návratu k původnosti, k přírodě, z níž je dnes minimálně v celé euroatlantické civilizaci vytržen, přestože ji zná daleko lépe než kdykoliv předtím. Nebo nezná?