Jsou dvě a čekají „tady“ na dítě. Dítě, které by dalo jejich existenci smysl. Jenže může se objevit? Protože touha nezmizet ze života beze stopy a zanechat něco, co zůstane navždy, je společná všem. A tak postavy hry Pár vzkazů veškerenstvu bloudí po jevišti pražského divadelního Studia Hrdinů a hledají.
Recenze: Pár vzkazů veškerenstvu stříká lidské touhy
Tak trochu ztracené ve vzduchoprázdnu velkého jeviště, na kterém se válí několik barevných trámů, stojí dvě postavy. Představuje to snad základ nového života? Dům, který se dá z trámů postavit? Nebo je hlavní to dítě, na které ty dvě chtějí čekat, protože právě to vdechuje smysl do jejich života? Chápete to všichni? – vysílají s neodbytnou naléhavostí k divákům.
Úplně stejně jako další postavy, které přicházejí na jeviště jakoby náhodou, „nasedají“ do rozehraného děje a hledají si v něm své vlastní místo. Někdo v něm jen zmateně bloudí, jiný prosazuje své zájmy. Jedno ale mají společné: všichni něco chtějí. Ale co?
Pár vzkazů veškerenstvu
Režisérský tandem Jana Horáka a Michala Pěchoučka zaujala právě abstraktní forma, nadějovost a existenciální rozměr hry německého dramatika Wolframa Lotze, když hledali vhodný text k inscenování v domovském Studiu Hrdinů. Upravená verze hry je tak textem, který odkazuje a navazuje na absurdní dramatiku s patrnými beckettovskými liniemi, jež však zároveň autor s určitou ironií bortí a pohrává si s postmodernou 90. let.
Nakonec tak i přes nesourodý zmatek - kdy sotva začne jeden příběh a už do něho vstupuje jiný a jen těžko se v něm hledají byť i střípky spojitosti, které by to všechno slepily dohromady - tato na první pohled „nehratelná, neuchopitelná a zdánlivě nepochopitelná hra“ dospěje do jednoznačného odkazu.
Že ty okamžiky, které tady těkají, ty střípky událostí povědomých většině lidí, kteří se bezcílně potulují jevištěm a vrství do „fronty“ jednu událost za druhou, jsou vlastně voláním po pochopení vlastní existence. Té, kterou každá z postav spatřuje v něčem jiném, ale která je pro ně tou zásadní.
Pár vzkazů veškerenstvu
K celkovému dobrému dojmu můžeme připočíst i velmi dobře zvládnutou scénu, jež si pohrává s velkorysým prostorem místy až nečekaně důrazně. Třeba když lítají vzduchem pneumatiky, které se mnohdy zarazí až o nohy diváků a to za zvuků hystericky ječící postavy obhajující vlastní existenci.
Zajímavě působí i to, že herecké výkony jsou velmi vyvážené, nikdo nemá „navrch“, protože každá postava má svůj vlastní prostor, kdy se může projevit. A to se také děje.
Kdo stojí o tento nevšední zážitek, může si ho dopřát při repríze hry 3. října, na kterou má divadlo v plánu pozvat do Prahy i samotného autora hry Wolframa Lotze.
Pár vzkazů veškerenstvu
Wolfram Lotz (*1981) vystudoval literární vědu a umění na univerzitě v Kostnici, od roku 2007 studoval na Německém literárním institutu v Lipsku. Je spoluzakladatelem a vydavatelem literárního časopisu Minima a od roku 2010 redaktorem literárního časopisu EDIT. Lotz dosud napsal několik filmových scénářů, esejů, povídek a básní. Pravidelně přispívá do internetových blogů a je autorem rozhlasové hry In Ewigkeit Ameisen.