Recenze: Na počátku byl spam. Insania tvrdě provokuje

Novinka brněnské skupiny Insania má provokativní název Na počátku byl spam. Rozhodně se však nejedná o laciný a chytlavý slogan. Naopak, Insania se vtipně trefuje do řady špatností, vše pak podává v náležitě tvrdé, ale nápadité hudební podobě.

Ostatně, to bylo pro Insanii, počítáme-li i EP, aktuální album je v její diskografii čtrnáctým, vždy typické, stejně jako sofistikovanost hudby i textů, fenomén na naší metalové scéně spíše výjimečný. Nezpívá se zde o kalbách, harlejích či kérkách nebo vnadných kráskách, ale o sociálních nešvarech, podrazech a krutém vyřizování účtů, zradách. Vlastně, probereme-li se textovou přílohou, zjistíme, že pohled Insanie není zrovna růžový – anebo, abychom si pomohli názvem kapely, ano, je takový, jaký je, protože pojednává o světě přinejmenším šíleném, zešílevším.

Nutně tomu odpovídá i muzika, Insania bývá označována za crossover-metal, pod touto velice širokou charakteristikou se v jejím případě skrývá šťavnatá, pěkně naštvaná muzika, v níž najdeme chvílemi prvky rapu, chvílemi až punkové nasazení, rozhoupané reggae i majestátní akordy kláves, přes všechny odskoky je to ale stále náležitě tvrdý metal.

Dlužno dodat, že tomu se vymyká pět bonusových remixů, za zmínku rozhodně stojí přístup Vladivojny LaChia, jež předlohu Nebe a Nietzsche pojala ve stylu roztančené Niny Hagen, a to včetně přimíchaného vlastního zpěvu, značně elektronický remix Jana Vozáryho (Bohové jdou k lidem) či ořezávající pojetí Jana P. Muchowa (Mezi námi přeskočila jiskra).

Jak bylo řečeno, u Insanie jsou důležité i šlehavé texty, jako třeba v písni Ať kypí žluč: „Kdo provokuje rád, ten je vždycky v právu, / mám v plánu servírovat krutě silnou kávu, / člověk má přijímat urážky s povděkem, / kolik lidí nasereš, tolikrát jsi člověkem. // Hejty nasbírají vždycky nejvíc lajků, / neboj se přitvrdit, bude to v cajku, / nikdo nechce žádnou pravdu, jen lajkovanou lež, / tak měj se, jak chceš a sdílej!“ Nepoznáváte v tom něco? A nejen kolem sebe, ale i v mediálním a politickém prostoru?

Podobně povědomé může být hořké rekapitulační ohlédnutí za jedním životem v písni Stvořitel má tvůrčí krizi: „Chtěl jsem příběh, co chytí za koule, / se závažným sdělením, temnej a hlubokej, / dostal jsem mizerný herecký výkony, / tupý dialogy, banální děj. / A zatímco jsem nucen sledovat okolo příběhy, / co navazují na nejlepší filmovou tradici, / můj dostal na ČSFD nula procent, / recenze jsou popravčí, kritika je smrtící.“

V dalších příbězích se dozvídáme o nešťastné sebevražedkyni, chlápkovi, co naletěl flirtující krásce, aby byl jejím šamstrem zastřelen, o podrazených kámoších nebo vyprázdněném nebi, nicméně přes všechen ten již zmíněný katalog šílenství se nezdá, že by byla Insania spolkem programních cyniků. Ne, spíše to vše dělá dojem velké, dobře míněné a stejně tak dobře vyvedené morality.